Ústavní soud ČR rozhodl dne 14. 4. 1994 ve věci ústavní stížnosti S., zastoupeným advokátem JUDr. J.K., proti rozhodnutí O.Ú. v R., Okresního pozemkového úřadu, č.j. OPÚ 101/91-803-371 ze dne 9. 7. 1993, a proti usnesení Krajského soudu v Praze, zn. 20 Ca 28/93 - 8 ze dne 26. 10. 1993, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
S., zastoupené advokátem JUDr. J.K., podalo dne 10. 1. 1994 Ústavnímu soudu návrh označený jako ústavní stížnost podle čl. 87, odst. 1 písmeno d) Ústavy. Podáním této ústavní stížnosti se navrhovatel domáhá vydání nálezu, kterým by bylo vysloveno, že rozhodnutím O.Ú. v R., Okresního pozemkového úřadu, č.j. OPÚ 101/91-803-371 ze dne 9. 7. 1993, kterým bylo určeno, že J.J. je vlastníkem nemovitostí uvedených v tomto rozhodnutí, jakož i usnesením Krajského soudu v Praze, zn. 20 Ca 28/93-8 ze dne 26. 10. 1993, kterým byl odmítnut návrh na přezkoumání citovaného rozhodnutí, došlo k porušení čl. 36, odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, odst. 1 Úmluvy Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z těchto důvodů žádá, aby obě napadená rozhodnutí byla zrušena. Současně byl podán návrh, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. je právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost podle čl. 87, odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvu podle čl. 10 Ústavy. Z předložených dokladů i z ústavní stížnosti samé však nevyplývá, že by S. jako navrhovatel bylo tím, kdo byl nějakým způsobem ve svých ústavně zaručených základních právech nebo svobodách nějak zkrácen. Jak vyplývá se stanov S., je obsahem činnosti tohoto S. zajišťování podmínek pro rekreaci členů, péče o životní prostředí a zastupování členů a jejich zájmů při jednání se státními a jinými institucemi. Sdružení nemá vlastnická práva k nemovitostem, kterých se týká napadené rozhodnutí OPÚ v R., a tedy tímto rozhodnutím nemůže být ve svých subjektivních právech nijak dotčeno. Je rovněž nesporné, že S. nebylo, ani nemohlo být, účastníkem řízení o vydání pozemků, což také bylo důvodem odmítnutí návrhu na přezkoumání tohoto rozhodnutí Krajským soudem v Praze. Podle názoru Ústavního soudu nelze za odepření spravedlnosti považovat postup, kdy soud, který je podle zákona povinen za všech okolností zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení, dojde k závěru, že tomu tak není.
Ústavní soud vychází z názoru, že těmi, kdo mohou být případně napadeným rozhodnutím, případně možnými zásahy restituenta dotčeni ve svých subjektivních právech, jsou pouze vlastníci jednotlivých rekreačních objektů. Těm pak dává právo dostatečné prostředky, aby se takovým zásahům, pokud k nim dojde, bránili způsobem, který uznají za vhodný a přiměřený. Ústavní stížnost podle § 72 zákona o Ústavním soudu není actio popularis a návrh tedy nemůže podat ten, jehož zájmy snad mohou být v širším pohledu nějak dotčeny, není však dán důvod, který by spočíval v porušení jeho subjektivního práva. Na základě výše uvedených důvodů dospěl soudce zpravodaj k závěru, že jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a proto podle ustanovení § 43, odst. 1 písm. d) byl nucen mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj
V Brně dne 15. 4. 1994