Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky DT COMPACT s.r.o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v [adresa] směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 239/2008-17 ze dne 15. října 2008 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, připojených příloh a ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 62 C 304/2008 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně usnesením č. j. 62 C 304/2008-9 ze dne 10. června 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zastavil řízení o zaplacení částky 1013,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalované S. B. (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 8211,- Kč a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 600,- Kč stěžovatelce. K odvolání žalované proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením č. j. 44 Co 239/2008-17 ze dne 15. října 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že odvolací soud podle jejího názoru zcela svévolně vyhodnotil jediný pro jeho rozhodnutí podstatný důkaz (výzvu stěžovatelky adresovanou žalované), a to aniž by jakkoli konstatoval nebo shrnul obsah tohoto důkazu a důvody, pro něž z nich vyvozuje v rozhodnutí uvedené právní závěry. Dále stěžovatelka namítá, že z tohoto důkazu odvolací soud vyvodil právní závěry zcela neopodstatněné, tedy takové, které z něho nemohly vyplynout, a na nich své rozhodnutí postavil. S odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 376/03 vyjadřuje stěžovatelka názor, že v jejím případě se rozhodující soud dopustil svévolného vyhodnocení důkazů svědčících o okolnostech a datu zaplacení dlužné žalované částky až po zahájení soudního řízení, z nichž následně vyvodil neopodstatněné skutkové a právní závěry.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další přezkumnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93).
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran ve věci a další skutečnosti významné pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a podle toho o nákladech řízení rozhodovaly. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný ze shora uvedených předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2009
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu