Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Právně nezastoupená stěžovatelka ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2003 napadá shora uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4. V ústavní stížnosti tvrdí, že naříkanými usneseními jsou dotčena její základní vlastnická práva k nemovitostem, a to domu k č. p. [č.p.] na stp. p. č. 590 a k pozemku stp. p. č. 590 v k. ú. N. Uvádí, že těmito usneseními došlo k porušení práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále i Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Podrobně, avšak bez ústavněprávní argumentace, vysvětluje své právní názory na projednávanou věc, vyslovujíc domněnku, že uvedená rozhodnutí v dědické věci jsou nicotná a že nedojde-li k jejich zrušení, bude vlastnické právo skutečného vlastníka ohroženo protiústavním rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4. Proto se domáhá, aby tato rozhodnutí byla zrušena.
Z podané ústavní stížnosti a příloh stěžovatelkou předložených zjistil Ústavní soud následující.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 16 C 69/2001 ze dne 5. 9. 2002 byla zamítnuta žaloba L. M. N. a L. J. O´B., oba bytem [adresa] nar. [datum] a zemřelý 3. 11. 1969 v USA, byl k datu svého úmrtí vlastníkem nemovitostí shora uvedených; stěžovatelka byla v tomto řízení druhou žalovanou. Z tohoto rozsudku je patrno, že soud prvního stupně žalobě nevyhověl především z toho důvodu, že žalobci neměli na určovacím výroku naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) občanského soudního řádu]. K odvolání žalobců Městský soud v Praze svým rozsudkem 19 Co 396/2002 ze dne 19. 2. 2003 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ztotožniv se zcela s názorem soudu prvního stupně o neexistenci naléhavého právního zájmu žalobců. Oběma rozsudky bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před nalézacím, resp. odvolacím soudem.
Z předloženého výpisu z katastru nemovitostí vyhotoveného 12. 11. 2003 se podává, že vlastnické právo k uvedeným nemovitostem je v katastru nemovitostí zapsáno pro hlavní město Prahu a svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obce pro městskou část Praha 4.
Stěžovaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 34 D 1791/2001-95 soud určil obecnou cenu a současně čistou hodnotu dědictví po J. N. částkou 57 820 Kč. Druhým stěžovaným usnesením (č. j. 34 D 1791/2001-99) potvrdil soud, že dědictví po J. N. nabyli procesní nástupci pozůstalé dcery M. M. O´B., nar. [datum], USA, která dne 30. 7. 1970 rovněž zemřela, L. M. N. a L. J. O´B.; dále soud stanovil odměnu notářky JUDr. D. H. a rozhodl, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Účastníky řízení, z něhož vzešla rozhodnutí ústavní stížností napadená, byly zcela nepochybně L. M. N. a L. J. O´B. Stěžovatelka se tohoto dědického řízení neúčastnila a vzhledem k okruhu účastníků, tak jak je založen občanským soudním řádem, ani účastnit nemohla.
Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou ústavní stížnosti oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.
Z podané ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka (která je právnickou osobou) podřazuje opodstatněnost své ústavní stížnosti právě pod domněnku, dle které uvedenými usneseními soudu měla být porušena její základní práva, a to práva vlastnická.
Je však jisto, že stěžovatelka účastníkem řízení, v němž soud vydal uvedená usnesení, nebyla, a proto ani nemůže být oprávněna domáhat se jejich kasace cestou ústavní stížnosti. Jakkoli stěžovatelka tvrdí, že byla narušena její vlastnická práva, nemůže Ústavní soud vykročit z mezí zákona o Ústavním soudu (jímž je vázán podle čl. 88 odst. 2 Ústavy) a stěžovatelce, která aktivní legitimaci k řízení o ústavní stížnosti postrádá, tuto neexistující legitimaci meritorním přezkumem stěžovaných usnesení udělit.
Není na Ústavním soudu, aby stěžovatelce vysvětloval, jakých institutů platného práva může využít k ochraně svého tvrzeného vlastnictví, a to ať už ona sama či v katastru nemovitostí zapsaný vlastník, tj. hlavní město Praha. Dlužno však podotknout, že argumentace stěžovatelky v podané ústavní stížnosti je zcela nepřiléhavá.
Ústavní soud nepřehlédl, že podaná ústavní stížnost vykazovala i formální vady, neboť nebyla sepsána advokátem a stěžovatelka nebyla advokátem zastoupena. Výzvu k odstraňování těchto formálních vad však Ústavní soud stěžovatelce neadresoval, neboť, byť by i tyto vady byly napraveny, nemohlo býti napraveno to, co stojí v základu věci, totiž, že ústavní stížnost podává osoba k tomu neoprávněná. Z týchž důvodů nebylo nutno ani potřebno zkoumat, zda je ústavní stížnost návrhem přípustným.
Návrh podaný zjevně neoprávněným stěžovatelem musí Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., v platném znění, odmítnout. Ježto v případě podané stížnosti právě tato situace nastala, bylo rozhodnuto, jak ve výroku usnesení uvedeno.