Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti, kterou podal C. A., zastoupený JUDr. F. G., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.10.2003, čj. 2 Azs 9/2003-40, jakož i proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21.5.2003, čj. 59 Az 479/2003-15 a proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 14.10.2002, čj. OAM-10918/VL-16-C10-2001, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 2.12.2003 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost dožadující se zrušení rozhodnutí orgánů veřejné moci uvedených v návětí tohoto rozhodnutí, s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na život, zaručené čl. 6 Listiny základních práv a svobod. Současně požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť jinak by byl na jejich základě nucen opustit ČR. S ohledem na povahu věci rozhodl Ústavní soud o přednostním projednání věci (§ 71d odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, - dále jen"zákon"). Ústavní soud je povinen především zkoumat, zda ústavní stížnost byla podána včas a zda je přípustná. Pokud jde o otázku prvou, konstatuje, že podání bylo učiněno v předepsané lhůtě. Pokud však jde o přípustnost stížnosti, je nucen konstatovat, že přípustná není, neboť stěžovatel evidentně nevyčerpal dostupné právní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona). Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadnou dispoziční a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele (viz např. nález č. 111, svazek 19 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR). Stěžovatel sice formálně podal správní žalobu (označenou nesprávně jako odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky), avšak podání bylo zcela nekvalifikované, neobsahovalo žádné konkrétní stížnostní body a pouze zcela obecně v něm stěžovatel uvedl, že "s prvním rozhodnutím nesouhlasí". Za této situace nemohl Krajský soud v Plzni rozhodnout jinak, než rozhodl - tedy žalobu odmítnout. Nedbání o ochranu vlastních práv v soudním řízení správním pak vyústilo ve verdikt Nejvyššího správního soudu, který, za daného stavu věci, rovněž těžko mohl rozhodnout jinak, než rozhodl. Nad rámec důvodů, které vedou k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti, považuje Ústavní soud za potřebné uvést následující: Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pro povolení pobytu cizince na území ČR a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytů cizinců na území republiky, tak jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. V neposlední řadě pak je třeba připomenout, že je svrchovaným právem každého suverénního státu rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na své území. Právo pobývat na území cizího státu v žádném případě není možno kvalifikovat jako základní lidské právo každého člověka - nepatří tedy do kategorie základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Pokud jde o event. vyhoštění z území ČR, připomíná Ústavní soud, že vyhošťovací řízení podle zákona č. 326/1999 Sb., je řízením samostatným a je pod soudní kontrolou (§ 171 cit. zákona - a contrario). Z výše uvedených důvodů posoudil soudce zpravodaj ústavní stížnost jako nepřípustnou a jako takovou ji dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona, odmítl.
Poučení. Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2004
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj