Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti MORAVA-IN a.s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7. 2006, č.j. 21 Cdo 1730/2005-62, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozhodnutím odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. Stěžovatelka podávala dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakým způsobem postupuje při posuzování přípustnosti dovolání, které účastník řízení podává podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ústavní soud nebude na tomto místě jeho argumentaci opakovat, neboť je stěžovatelce známa. Pro podrobnější rozbor problematiky odkázal Nejvyšší soud na své rozhodnutí sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které je dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Ústavní soud prozkoumal ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Argumentace použitá Nejvyšším soudem je v odůvodnění jeho rozhodnutí naprosto výstižně, jasně a srozumitelně vyložena. Tato argumentace je dokonale ústavně konformní, jak vyplývá např. z usnesení Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 10/06 nebo IV.ÚS 155/06. Proto Ústavní soud v dalším na odůvodnění napadeného usnesení odkazuje.
Námitky uplatněné v ústavní stížnosti nesměřují do odůvodnění samotného odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem. Zabývají se otázkami, které řešily soudy I. a II. stupně a Nejvyšší soud se k nim v rámci odůvodnění svého rozhodnutí pouze vyjadřoval, aby učinil dostatečně patrným, že jsou řešeny v souladu s jeho judikaturou. S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, nevyzýval ani stěžovatelku k upřesnění petitu její ústavní stížnosti.
Nad rámec řečeného Ústavní soud dodává, že není další instancí v soustavě obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti a z takto vymezené kompetence jsou odvozena i kritéria, dle kterých je přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů prováděn. Odlišný názor stěžovatelky na postup obecných soudů v její věci a její nespokojenost s výsledkem sporu, nezakládají samy o sobě porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Dotčené ustanovení Listiny, jak Ústavní soud opakovaně judikuje, nezakládá právo na úspěch v řízení. Stěžovatelka neuvádí nic, co by posuzovanou věc posouvalo do roviny ústavněprávní, a staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance, role, která Ústavnímu soudu nepřísluší a příslušet nemůže.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení jejích základních práv Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2006
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu