IV. ÚS 636/05

Odůvodnění

Ústavní soud obdržel podání, kterým se navrhovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Obecního živnostenského úřadu Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 22. června 2005, č.j. MM/ŽO/OS/28332/2005/Va/R. Jím bylo navrhovateli pozastaveno provozování živnosti vázané v celém rozsahu předmětu činnosti "Projektová činnost v investiční výstavbě", do doby, než předloží doklady o splnění odborné způsobilosti k provozování živnosti pro sebe nebo svého odpovědného zástupce, maximálně však do tří měsíců od právní moci rozhodnutí. Navrhovatel v podání uvedl, že byl držitelem oprávnění ve smyslu vyhlášky č. 8/1983 Sb., o zvláštní způsobilosti k některým činnostem ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, a držitelem průkazu vydaného podle ustanovení § 45 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy platném znění. Platnost průkazu nebyla nijak omezena. Navrhovateli byl rovněž vydán živnostenský list k provozování "Projektové činnosti v investiční výstavbě". Napadeným článkem II., bod 3., zákona č. 224/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, a zákon o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o změně výkonu"), došlo k zániku uvedeného oprávnění, což bylo následně realizováno popsaným rozhodnutím živnostenského úřadu Ústí nad Labem, a následně potvrzeno napadeným rozhodnutím krajského úřadu. Navrhovatel uvedl, že napadené ustanovení zákona o změně výkonu dopadá na velké množství osob, jimž bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, takže jsou dány podmínky pro řízení podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "Zákon"). Navrhovatel shledal zásah do svých základních práv, zejména do práva zaručeného v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť zánikem oprávnění je mu znemožněno vykonávat podnikatelskou činnost, a dále namítl, že čl. 26 odst. 2 a 4 Listiny nemůže být aplikován bez ohledu na čl. 4 odst. 4 Listiny. Rovněž napadená právní úprava je podle jeho názoru v rozporu s principem rovnosti, zaručeným v čl. 1 odst. 1 Listiny. Navrhovateli bylo odňato živnostenské oprávnění, ačkoliv jeho činnost vycházela z přibližně čtyřicetileté praxe, což je nerovné ve vztahu například k příslušníkům členských států EU, kteří budou moci vykonávat činnosti ve výstavbě pouze na základě diplomů, osvědčení či jiných dokladů o formální kvalifikaci. Poukázal rovněž na trvalé pokusy o zrušení oprávnění kvalifikovaných osob od samého počátku platnosti zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu"). Podle navrhovatele si Parlament ČR již tehdy uvědomoval neústavnost tohoto postupu a novelou č. 275/1994 Sb., byla ze zákona o výkonu vypuštěna část ustanovení § 34, takže držitelé oprávnění mohli i nadále vykonávat příslušné činnosti. Tím byla utvrzena právní jistota navrhovatele o možnosti vykonávat předmětnou činnost, zdokonalovat se v ní a investovat do technologické vybavenosti živnosti. Podle ustanovení § 72 odst. 1 Zákona, je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle § 72 odst. 3 Zákona, je lhůta k podání ústavní stížnosti 60 dnů od doručení o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práv přiznává. Podle ustanovení § 75 odst. 1 Zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) Zákona Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka ustanovení § 75 odst. 1 Zákona, pokud stížnost svým významem podstatně převyšuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) Zákona je oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho části ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 74 Zákona. Podle ustanovení § 74 Zákona může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele je v rozporu s ústavním zákonem. V projednávané věci navrhovatel napadl rozhodnutí správního orgánu, které bylo přezkoumatelné v rámci správního soudnictví, a sice cestou správní žaloby adresované příslušnému krajskému soudu. Navrhovatel však tento postup nevyužil, a proto je třeba na jeho podání nahlížet jako na nepřípustné. Zároveň však navrhovatel uplatnil moderační podmínku pro přijetí nepřípustného návrhu, stanovenou v ustanovení § 75 odst. 1 písm. a) Zákona, a proto se Ústavní soud musel zabývat nejprve otázkou, zda podání svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy navrhovatele. Základním kritériem byla geneze právní normy - zákona o výkonu. Jeho původní znění v ustanovení § 34 limitovalo oprávnění k projektové činnosti nebo osvědčení k výkonu činnosti ve výstavbě podle dosavadních předpisů do jednoho roku od účinnosti zákona o výkonu (účinnost zákona o výkonu nastala 7. července 1992). Novelou č. 164/1993 Sb., účinnou od 1. července 1993 byla prodloužena platnost oprávnění do 31. prosince 1994. Další novelou zákona o výkonu, č. 275/1994 Sb., byla časová limita zrušena. Toto zrušení bylo také předmětem návrhu prezidenta republiky (vedený pod sp. zn. Pl. ÚS. 4/95), který namítal protiústavnost zrušení časového omezení oprávnění. Uvedl, že smyslem přechodné úpravy bylo poskytnutí možnosti žadatelům o autorizaci splnit podmínky zákona a předložit požadované náležitosti, a současně aby komora, kterou teprve zákon o výkonu ustavil, mohla organizačně zabezpečit nová oprávnění o způsobilosti k výkonu v určených stavebních oborech a činnostech. Rovněž účastník tehdejšího řízení u Ústavního soudu - Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR - vyslovil přesvědčení, že právní úpravou, jejímž smyslem bylo ponechat různé druhy oprávnění až do doby, kdy bude věc komplexně řešena novým zákonem, nemohlo dojít k porušení principu rovnosti, protože je na vůli zákonodárce, zda předchozí získaná oprávnění prohlásí dříve či později za oprávnění rovnocenná oprávněním získaným podle pozdějšího zákona či nikoliv. Z uvedených vyjádření tedy není patrná protiústavnost časového omezení, jak ji konstatoval navrhovatel ve svém podání, a to bez ohledu na rozhodnutí Ústavního soudu v předmětné věci (viz. též Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 3, nález č. 29, str. 209, resp. 168/1995 Sb.). Další novelou zákona o výkonu, zákonem o změně výkonu, se Parlament ČR vrátil k původnímu přístupu, kdy opět poskytl lhůtu v trvání 12 měsíců od účinnosti zákona o změně výkonu (publikováno 31. července 2003 s účinností od 1. ledna 2004). Z popsané geneze právní normy je zjevný úmysl zákonodárce, který si, s jistými změnami a mezikroky, zachoval kontinuitu, a současně poskytl osobám, které mají, či měly zájem o zachování možnosti vykonávat předmětnou činnost, lhůtu ke sladění svých oprávnění se zákonnými požadavky v celkovém trvání 13 let. Přístup dotčených osob v období od 7. července 1992 do 31. prosince 1994 a následně od 31. července 2003 do 31. prosince 2004, které si zařídily autorizaci, lze chápat jako navrhovatelem popsané zdokonalování se v činnosti a další vzdělávání. Přístup každého jednotlivce byl tedy zcela individuální. Dotčené osoby měly dostatek času pro zajištění oprávnění a bylo na jejich svobodném rozhodnutí, zda se zařídí zákonem nabízeným způsobem, či nikoliv. Za tohoto stavu nemohl Ústavní soud dospět k závěru, že podání navrhovatele svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Neposoudil proto přípustnost ústavní stížnosti podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) Zákona. Přípustnost ústavní stížnosti je, jak již bylo výše popsáno, založena na principu subsidiarity, a navrhovatel zjevně nevyčerpal prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.To je v daném případě důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti. Ve vztahu k ústavní stížnosti je návrh na zrušení části zákona rovněž založen na principu subsidiarity. To znamená, že nastanou-li důvody k odmítnutí ústavní stížnosti, sleduje její osud i návrh na zrušení části zákona. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) Zákona senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jestliže shledá u návrhu podaného podle § 64 odst. 1 až 4 důvody k odmítnutí podle § 43 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) Zákona. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona je důvodem pro odmítnutí návrhu jeho nepřípustnost. V souladu s tímto ustanovením tedy Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost spolu s návrhem odmítnout tak, jak je ve výroku uvedeno. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2005

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně senátu