Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2016, č. j. 61 C 6565/2012-101, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel dne 24. 2. 2016 ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení, kterým soud rozhodl, že neakceptuje plnou moc udělenou stěžovatelem advokátovi. Podle stěžovatele bylo napadeným usnesením porušeno jeho ústavně zaručené právo na přístup k soudu a právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně akcentuje, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, a přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (pokud je právní řád vůbec předvídá; srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 382/12 dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz). Jde o projev zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jí korespondujícího principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). V projednávaném případě je stížností napadeno procesní usnesení soudu v situaci, kdy řízení dále pokračuje, bylo v něm vydáno meritorní rozhodnutí a stěžovatel proti němu podal odvolání, kterým se bude odvolací soud zabývat. S ohledem na tuto procesní situaci Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ústavní stížnost byla podána předčasně, resp. že směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. března 2016
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj