Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky KTI - provádění staveb, s.r.o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 18. prosince 2009 č. j. 2 As 57/2009-62 a č. j. 2 As 59/2009-66, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. března 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byly zamítnuty kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2009 č. j. 30 Ca 83/2008-33 a č. j. 30 Ca 44/2008-35. Podle názoru stěžovatelky rozhodnutí vydaná správními orgány trpí vadami a pokud správní soudy tato rozhodnutí nezrušily, pak rovněž jejich rozhodnutí jsou nezákonná.
Ústavní soud nepokládá za nutné rekapitulovat průběh řízení o žalobách stěžovatelky proti rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 21. května 2008 č. j. RR/1747/08 a ze dne 29. února 2008 č. j. RR/1019/08 ve věci uložení pořádkových pokut stěžovatelce podle ustanovení § 173 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) ve výši 10 000,- Kč a 25 000,- Kč z důvodu, že jako vlastník stavby č. p. [č.p.] k. ú. [k.ú.] závažným způsobem ztížila provedení kontrolní prohlídky tím, že ve stanoveném termínu znemožnila oprávněné úřední osobě vstup na svoji stavbu, neboť jsou stěžovatelce známy.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti, která postrádá jakoukoliv relevantní ústavně právní argumentaci, je toliko polemika stěžovatelky s postupem správních orgánů a s důvody pro uložení pokut. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší správní soud se celou věcí podrobně zabýval, s argumentací stěžovatelky se vypořádal a svá rozhodnutí náležitě odůvodnil. V učiněných závěrech neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci Nejvyšší správní soud vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry, učiněné ve věci Nejvyšším správním soudem, jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2010
Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu