IV. ÚS 644/2000: Interpretace §8/4 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé uvádějí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedená rozhodnutí, pokud jimi nebyly vráceny ani pozemky, jsou ústavně nekonformní interpretací právní normy, totiž ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Takovou ústavně nekonformní interpretací je však i výklad ustanovení § 4 odst. 2, a to ve vymezení povinných osob ("osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena"). Dědická dohoda je totiž nepochybně právním úkonem, a tudíž převodem a nikoli přechodem práva. Ze všech uvedených, jakož i dalších, důvodů domáhají se proto stěžovatelé zrušení napadených rozhodnutí.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření z 28. 2. 2001 poukázal na výše uvedené rozsudky s tím, že v mezidobí se částečně změnila judikatura soudů ohledně výkladu § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž k částečnému posunu ve výkladu došlo i v otázce nabytí věci osobou blízkou od původní osoby povinné v důsledku dědění. Z uvedeného důvodu ponechává proto rozhodnutí na úvaze Ústavního soudu.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření z 6. 3. 2001 uvedl, že odvolací soud ve svém výkladu ustanovení § 4 odst. 2 a § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vycházel z jejich výslovného znění. Za těchto okolností nebylo možno v řízení o dovolání dospět přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.

Vedlejší účastnice M. S-ová navrhla zamítnutí ústavní stížnosti, neboť i kdyby dnes bylo možno připustit širší výklad, pokud se týče ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., v řízení, jež proběhla, nebylo nikdy dokazováno ani osvědčováno, že by zřízení práva osobního užívání bylo v rozporu se zákonem. Pokud pak jde o ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona, zůstává ustáleným výkladem, že při dědění se nejedná o převod práva, za jaký není považovat ani dohodu uzavřenou mezi dědici. Tři generace rodiny vedlejší účastnice nemovitost, která byla v roce 1973 bezmála na spadnutí, zachránily a vlastní prací daly do řádného stavu. Jejím odnětím by proto naopak vznikla další křivda.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 12 C 74/92, Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 2. 1998, čj. 12 C 74/92-244, ve znění z téhož dne, čj. 12 C 74/92-258, ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně 1/2 domu čp. [č.p.], jakož i ohledně celých parcel č. [parcela] a 1537 zapsaných na LV č. [LV] k. ú. K. změněn tak, že se žaloba zamítá, zatímco ohledně další 1/2 domu čp. [č.p.] byl potvrzen ve výroku tohoto rozsudku uvedeném znění. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné, neboť stěžovatelé jsou oprávněnými osobami dle § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když byli rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb., a splňují proto podmínky § 3 odst. 1 citovaného zákona. Vydání pozemků brání však ustanovení § 8 odst. 4 citovaného zákona. Původní spoluvlastník J. B. zemřel 23. 9. 1984, tedy ještě před podáním výzvy, takže ve vztahu k ideální polovině nemovitostí žalovaná není povinnou osobou. Je však povinnou osobou proto, že matka žalované zemřela až po podání výzvy dne 27. 5. 1993. Rodiče žalované získali předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, a proto i žalovaná je ve vztahu k ideální 1/2 domu povinnou osobou. Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelů zamítl, zatímco dovolání žalované odmítl. V důvodech svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud ČR, že odvolací soud správně vyložil ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., neboť citované ustanovení nerozlišuje, zda pozemek je, či není zastaven. Odvolací soud podle názoru Nejvyššího soudu ČR rovněž správně rozhodl, změniv výrok rozsudku soudu prvého stupně ohledně 1/2 uvedeného domu tak, že žalobu zamítl.

Pokud jde o vydání 1/2 pozemků, obecné soudy při svém rozhodování zcela pominuly skutečnost, že novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. byl institut osobního užívání pozemku transformován v plnohodnotném vlastnictví. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/98, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 13, č. 48, je ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 citovaného zákona nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního užívání. Jak se dále uvádí v citovaném nálezu, v § 4 odst. 2 restitučního zákona se totiž nehovoří výslovně o omezení nabývacích titulů toliko na nabytí vlastnictví; mimo to nelze přehlédnout, že právo osobního užívání pozemků bylo zcela odlišné od jiných užívacích práv a mělo mnoho atributů práva vlastnického. Zároveň je při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. Pokud tedy stěžovatelé vyzvali žalovanou i její matku M. B-ovou k vydání nemovitostí výzvou ze dne 28. 4. 1991 (M. B-ová zemřela teprve dne 27. 5. 1993), znamená to, že povinnost věc vydat přešla, pokud jde i o jednu ideální polovinu pozemků, na žalovanou jako dědičku.

Jinak však Ústavní soud nesdílí argumenty stěžovatelů, pokud směřují k vydání další poloviny předmětného domu, neboť, jak kupř. uvedl Nejvyšší soud ČR již ve věci sp. zn. 3 Cdon 310/96, povinnou osobou ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, není osoba blízká fyzické osobě, která nabyla věc od státu, jestliže věc přešla na osobu blízkou děděním. Na rozdíl od ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravuje totiž ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pouze převod práva, tím však dědění není.

Ústavní soud proto pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, z části vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. dubna 2001