Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2009 o ústavní stížnosti I. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008 č. j. 25 Cdo 215/2008-47 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo zastaveno dovolací řízení pro absenci zastoupení stěžovatele advokátem, v čemž stěžovatel shledává porušení Ústavy, jakož i článku 6 a článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel žádá, aby bylo Nejvyššímu soudu uloženo zaplatit stěžovateli "náklady ústavní stížnosti" ve výši 50.000,- Kč.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Stěžovatel však právně zastoupen advokátem není. Stěžovatel se již několikrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími vadou spočívající v absenci povinného zastoupení advokátem. Na tento nedostatek byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem k odmítnutí podané ústavní stížnosti; k odstranění vytýkaných vad však nedošlo (srov. např. usnesení I. ÚS 823/06, I. ÚS 494/07, II. ÚS 493/07, III. ÚS 613/07, IV. ÚS 631/07, III. ÚS 681/07, III. ÚS 710/07, II. ÚS 1927/07). Je tedy patrno, že stěžovatel systematicky ignoruje zákonem stanovený požadavek povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na náhradu nákladů řízení sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2009
Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj