Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 30 Cdo 1906/2013-169, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012 č. j. 62 Co 164/2012-123 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 2. 2012 č. j. 25 C 50/2011-99, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 19. 2. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a ve smyslu čl. 4 Ústavy. Stěžovatel se přitom v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, domáhal náhrady škody po České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Ta měla stěžovateli vzniknout v důsledku chybného postupu orgánů činných v trestním řízení, kvůli němuž se stěžovatel nemohl domoci náhrady škody jako poškozený v trestním řízení (trestní věc podezřelých, jež se měli dopustit trestného činu zpronevěry ve spolupachatelství, byla po více jak deseti letech odložena).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
K věci samé Ústavní soud uvádí, že lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že odložení věci po tak dlouhé době jistě nesvědčí o bezchybnosti vedeného trestního řízení. Na druhou stranu - a stěžovatel v tomto argumentačně v podstatě nepřesahuje rámec velmi precizních odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí - se stěžovatel při hájení svých práv dopustil řady chyb (nejen že se nepokusil domoci se jím investované částky 60.000,- Kč v rámci občanskoprávního řízení, ale svá práva nehájil dostatečně důsledně - a to je podle Ústavního soudu rozhodující - ani v probíhajícím konkurzním řízení). Byl-li by stěžovatel v obraně svých práv důslednější, lze s ním souhlasit, že by bylo lze uvažovat v právě projednávaném případě o dovození odpovědnosti státu přímo z jednotlivých ustanovení Listiny, resp. Ústavy - srov. k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu z 9. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1521/10 [N 15/60 SbNU 153]. Pro takovýto mimořádný postup však nejsou v dané věci splněny podmínky.
Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu