Plný text
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 9. listopadu 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Ing. J. C., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 1999, č. j. 36 Co 72/99 - 373, t a k t o :
Ústavní stížnost s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2005 a uvozenou slovy "Ústavní stížnost do usnesení MS Praha č. j. 36 Co 72/99 z 10. 12. 1999" se stěžovatel domáhá, "aby Ústavní soud učinil a vyslovil právní stanovisko pokud jde o možnost opravného prostředku proti udělení pořádkové pokuty odvolací instancí v dané věci, případně aby inicioval eventuelní změnu právního předpisu tak, aby byla možnost odvolání v takovéto a této věci tak, aby bylo zajištěno právo občana ve smyslu Listiny základních práv a svobod a současně aby byl vysloven názor na otázku časové možnosti projednání dovolání v této věci."
Jak Ústavní soud zjistil, Městský soud v Praze v odvolacím řízení usnesením ze dne 10. 12. 1999, č. j. 36 Co 72/99 - 373, uložil právnímu zástupci stěžovatele JUDr. Ing. J. M. mimo jiné pořádkovou pokutu 5 000 Kč z důvodu hrubého ztížení postupu v řízení. Proti tomuto rozhodnutí si právní zástupce stěžovatele podal dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2076/2005 tak, že jej jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že nelze souhlasit s názorem dovolacího soudu stran nepřípustnosti podaného dovolání. Stěžovatel má za to, že postup zastávaný obecnými soudy, tedy že není možné přezkoumání rozhodnutí o udělení pořádkové pokuty v rámci odvolacího řízení, je v rozporu s ústavním pořádkem a Listinou základních práv a svobod. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nepřiměřenou (téměř šest let) délku řízení o dovolání. Navrhuje tedy, jak uvedeno výše, aby se Ústavní soud vyjádřil k projednávanému případu, eventuelně inicioval změnu dotčeného právního předpisu.
Ústavní soud konstatuje, že podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Z podané ústavní stížnosti jakož i z vyžádaného výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze o pořádkové pokutě bylo sice uloženo při řízení, které se týká stěžovatele samotného, avšak z citovaných rozhodnutí vyplývá, že v projednávaném případě zmíněné pořádkové opatření bylo uloženo právnímu zástupci stěžovatele. V takovém případě se jedná o vztah mezi advokátem a soudem, který nemá přímou souvislost se stěžovatelem samotným, a je tedy zřejmé, že tímto rozhodnutím nebylo soudem zasaženo do právní sféry stěžovatele, neboť nebylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech. Jinými slovy, ústavní stížností napadené rozhodnutí nebylo v daném případě způsobilé zasáhnout do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, a proto stěžovatel za těchto podmínek není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti citovanému rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu, aniž by vyzýval k odstranění vad podané ústavní stížnosti, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2005
Eliška Wagnerová, v.r. soudce zpravodaj