IV. ÚS 69/98

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé uvádějí, že napadenými rozhodnutími porušily obecné soudy ústavně zaručená práva stěžovatelů zakotvená v článku 11 Listiny základních práv a svobod. Vyvlastněním předmětných nemovitostí byl právní předchůdce stěžovatelů ve skutečnosti politicky diskriminován a diskriminující je již sám zákon, na jehož podkladě vyvlastnění bylo provedeno, neboť sloužil k upevnění totalitní moci. Z uvedených důvodů domáhají se stěžovatelé zrušení napadených rozhodnutí.

IV. ÚS 69/98 Ani Ústavní soud, stejně jako stěžovatelé, nepochybuje o tom, že také zákon č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, na jehož podkladě došlo k vyvlastnění nemovitostí vlastnicky náležejících právnímu předchůdci stěžovatelů, je zákonem své doby, neboť jeho účelem bylo mimo jiné napomáhat "k uskutečnění jednotného hospodářského plánu" (§ 20), stejně jako nemá pochyb o provázanosti ekonomické a politické moci. V období let 1948 - 1989 došlo nicméně působením totalitní moci k majetkovým a jiným křivdám v tak enormním rozsahu, že náprava všech způsobených křivd není evidentně prakticky možná, nehledě na to, že prolínáním různých subjektů a sfér, obecně vzato, by nápravou jedné křivdy mohla nyní vzniknout křivda jiná. V tomto faktu tkví důvod určitých mezí kladených restitučním snahám, vyjádřených i v preambuli k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tendencí k pouhému zmírnění těchto křivd, vyvěrající z vědomí, že tyto křivdy "nelze nikdy zcela napravit". Obecné soudy si všech uvedených momentů byly nepochybně vědomy a závěry, k nimž došly, učinily na podkladě dokazování, jež lze považovat za téměř vyčerpávající. Zcela logickým a přesvědčivým se proto jeví i jejich závěr o tom, že v projednávané věci není dán restituční důvod podle ustanovení § 2 citovaného zákona, neboť stěžovatelé neprokázali příčinnou souvislost mezi vyvlastněním předmětných nemovitostí a teprve následnou politickou perzekucí jejich právního předchůdce, odsouzeného 4 roky po tomto vyvlastnění, když záměr zřídit sklad tiskovin byl žalovaným pojat již v roce 1952 a jako nejpřijatelnější objekt se ukazoval právě objekt právního předchůdce stěžovatelů. Rozhodnutím obecných soudů nedošlo tedy k zásahu do žádného z ústavně zaručených práv stěžovatelů, přičemž tato skutečnost se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 16. března 1998 I JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj