Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. D. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem [adresa] proti jinému zásahu orgánu veřejné moci níže specifikovaném, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Dne 21. 2. 2013 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jež posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel, jež své stížnostní žádání koncentruje do výsledného tvrzení o porušení jeho základních práv (svobod), jakož i ústavněprávních principů zakotvených zejména v čl. 2, v čl. 11, v čl. 13, v čl. 36 a v čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zakončuje svou ústavní stížnost následujícím petitem: "Proto stěžovatel zdvořile navrhuje, aby Ústavní soud [...] nálezem [...] I. [...] vyslovil, že postupem Městského soudu v Praze ve věci Nt 616/2012, který ve věci nařídil veřejné zasedání a brání tak vedlejšímu účastníku ve vydání písemností v listinné i elektronické podobě, byla porušena základní práva stěžovatele, stanovená čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 13, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny; [...] II. [...] a současně zakázal Městskému soudu, aby v nařizování veřejného zasedání a jeho dalším vedení pokračoval a přikázal mu, aby umožnil České advokátní komoře vrátit zajištěné písemnosti v listinné i elektronické podobě stěžovateli."
Skutkově lze pak ve stručnosti dodat, že proti stěžovateli je podle jeho tvrzení vedeno trestní stíhání. V souvislosti s ním byla v advokátní kanceláři stěžovatele provedena prohlídka jiných prostor a pozemků. Při této prohlídce nebyl dán v případě některých listin a elektronických dat přítomným zástupcem České advokátní komory souhlas k seznámení se s jejich obsahem.
Následně zaslal Obvodní soud pro Prahu 1 Městskému soudu v Praze návrh na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory ve smyslu § 85b odst. 2 a odst. 3 trestního řádu [srov. přípis na čísle listu 1 spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 616/2012 ze dne 7. 12. 2012]. Za účelem rozhodnutí o tomto návrhu bylo nařízeno shora stěžovatelem zmíněné veřejné zasedání [srov. číslo listu 30].
Jádro stěžovatelovy ústavní stížnosti a na něj navazujícího vyjádření Městského soudu v Praze, jakož i následné stěžovatelovy repliky se dotýká zákonnosti (respektive ústavnosti) shora citovaného návrhu Obvodního soudu pro Prahu 1. Vzhledem k níže uvedenému není třeba provádět podrobnější rekapitulaci.
Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je nutno ji z následujících důvodů odmítnout.
Stěžovatel brojí - jak shora výslovně uvedeno - proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Tu je namístě v prvé řadě uvést, že jak podle doktríny [srov. k tomu Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vyd. Praha: Linde, 2005, s. 101 a násl.], tak podle judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu například nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 234)] připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, jestliže nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Přitom je třeba respektovat, že rozhodnutím ve smyslu § 72 zákona o Ústavním soudu je akt orgánu veřejné moci (bez ohledu na to, jak je označen a jakou má obsahovou strukturu) způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele [srovnej k tomu Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vyd. Praha: Linde, 2005, s. 97 a násl.].
Sám stěžovatel v ústavní stížnosti cituje - a výslovně uvádí, že mu byl také na rozdíl od jeho obhájce doručen, když ovšem jeho obhájce nežádal zachování lhůty na přípravu a souhlasil, aby veřejné zasedání proběhlo ve stanovený den [srov. číslo listu 30 a násl.] - návrh na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory; k tomu se také pojí ústavněprávní argumentace obsažená v ústavní stížnosti. Již proto je ovšem nutno ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Nad rámec toho lze poukázat na skutečnost, že Městský soud v Praze o návrhu obvodního soudu stále ještě nerozhodl a bude se relevantní argumentací stěžovatele teprve zabývat. Je tedy otázkou, zda případná, městským soudem konstatovaná, diskrepance způsobena Obvodním soudem pro Prahu 1 je v daném okamžiku sto dosáhnout stěžovatelem tvrzené ústavněprávní dimenze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu