Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyěn senátu a Michaely Židlické soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. D., právně zastoupeného Mgr. Markem Janstou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Obvodního státního zastupitelství Praha 8 ze dne 5. února 2008, sp. zn. 2 ZN 5270/2007, ve spojení s usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha III, místní oddělení Libeň, ze dne 16. ledna 2007, č.j. ORIII-5176/MO5-TČ-2007, takto:
Výrok
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví, zaručeným v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Policie ČR bylo rozhodnuto podle § 80 odst. 1 trestního řádu o vydání motorového vozidla Toyota Land Crusier, r.z. 2B8 9679, poškozenému. Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Policie ČR citovaným usnesením Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 zamítlo jako nedůvodnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že předmětné vozidlo poškozený (majitel) poskytl k prodeji prostřednictvím autobazaru A.O.S. MB, s.r.o., od kterého jej zakoupil právě stěžovatel. Jak se však později ukázalo, ještě dřívě než došlo k uzavření kupní smlouvy, odstoupil poškozený od smlouvy o zprostředkování. V důsledku tohoto odstoupení mu byl vrácen velký technický průkaz od vozidla, ne však samo vozidlo a to z toho důvodu, že se nacházelo v jiné, vzdálené, provozovně autobazaru, v níž jej následného dne zakoupil právě stěžovatel.
Stěžovatel uvedl, že vozidlo zakoupil od právnické osoby jejímž předmětem podnikání je obchodování s motorovými vozidly a rovněž stěžovatel je podnikatelem, a mezi jeho předmět podnikání patří i pronájem osobních a lehkých dodávkových automobilů do 3,5 tuny. Za této situace byla kupní smlouva uzavřena v režimu obchodního zákoníku. Podle ustanovení § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "obchodní zákoník"), nabývá vlastnické právo kupující i od nevlastníka prodávajícího zboží, ledaže v době kdy měl kupující nabýt vlastnické právo, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není ani vlastníkem ani osobou oprávněnou věc prodávat. Za této situace je tedy osoba, která věc v dobré víře nabyla, oprávněným vlastníkem.
Vzhledem k nevyjasněným vztahům mezi majitelem, autobazarem a stěžovatelem, který se neúspěšně domáhal vydání velkého technického průkazu, podal stěžovatel trestní oznámení pro trestný čin podvodu na jednatele autobazaru A.O.S. MB, s.r.o. Policie ČR vyzvala stěžovatele k vydání vozidla, které následně vydal, shora napadenými usneseními, poškozenému.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že takový postup orgánu činného v trestním řízení je v rozporu s ustanovením § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, neboť existují pochybnosti o skutečném vlastníkovi vozidla. Proto nemělo být vozidlo vydáno poškozenému, ale uloženo do úschovy.
V postupu Policie ČR a následně i státního zastupitelství shledal stěžovatel pochybení, když tyto orgány jednaly v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu k dané problematice, konkrétně na nález IV. ÚS 325/98. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 prostřednictvím Obvodního státního zástupce. Ten uvedl, že dozorující státní zástupce má za to, že skutkový stav byl zjištěn úplně, a proto odkázal na napadené usnesení.
K ústavní stížnosti se prostřednictvím právního zástupce vyjádřil rovněž vedlejší účastník, poškozený Z. K.. Ten zrekapituloval průběh celého sporu a uvedl, že v současné době probíhá u Okresního soudu Brno - venkov řízení, v němž se stěžovatel domáhá určení vlastnického práva k předmětnému vozidlu.
Vyjádření zaslaná Ústavnímu soudu neobsahovala žádné nové skutečnosti, důkazy ani tvrzení, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisovými podklady Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 sp. zn. 2 ZN 5270/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Stěžovatel ve svém podání napadl rozhodnutí orgánů veřejné moci podle ustanovení § 80 trestního řádu o vydání vozidla vedlejšímu účastníkovi, přičemž takový postup považuje za porušení jeho práv plynoucích z ustanovení § 446 obchodního zákoníku.
Pro posouzení ústavní stížnosti je však třeba odlišit trestněprávní a civilněprávní oblast sporu.
O určení vlastnictví předmětného vozidla rozhoduje Okresního soudu Brno - venkov v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 62/2008. Jen tento soud je oprávněn rozhodnout, zda za daných okolností došlo, či nedošlo, k převodu vlastnického práva k vozidlu z vedlejšího účastníka na stěžovatele. O určení vlastníka nemůže Ústavní soud rozhodnout a rozhodnutí nepřísluší ani orgánům činným v trestním řízení.
Vedle toho je Ústavnímu soudu předloženo k posouzení, zda Policie ČR či Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 při svém rozhodování nejednaly v rozporu s ustanovení § 80 trestního řádu. Dle § 80 odst. 1 věta druhá trestního řádu, se věc vydá tomu, o jehož právu na věc není pochyb.
Zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl vytvořen registr silničních vozidel. Dle ustanovení § 4 odst. 4 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., se do registru silničních vozidel zapisuje vlastník (název, sídlo a identifikační číslo, jde-li o právnickou osobu nebo fyzickou osobu podnikatele; jméno, příjmení, rodné číslo, místo trvalého nebo povoleného pobytu, popřípadě adresa místa pobytu při udělení azylu, jde-li o fyzickou osobu).
Takové údaje jednoznačně definují osobu, které svědčí vlastnické právo, tedy toho, o jehož právu na věc není pochyb. Jinými slovy řečeno, v době vydání napadených rozhodnutí svědčilo vlastnictví dokladů a údaje zapsané v registru silničních vozidel vedlejšímu účastníkovi, a proto nelze postup orgánů činnch v trestním řízení považova za rozporný s ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu.
S ohledem na uvedené okolnosti je proto odkaz na judikaturu Ústavního soudu nepřípadný. I pokud by totiž soud v probíhajícím civilním řízení dospěl k závěru, že došlo k přechodu vlastnického práva na stěžovatele, v době vydání napadených rozhodnutí svědčily okolnosti vedlejšímu účastníkovi.
Rozhodnutí o vydání věci, učiněné podle § 80 odst. 1 trestního řádu, nemá z hlediska věcného ani závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Kdo tvrdí, že věc byla vydána někomu jinému, musí si být vědom toho, že ani rozhodnutí Ústavního soudu případ s konečnou platností neřeší a rozhodně nezakládá žádnou povinnost toho, kdo věc drží v přesvědčení, že je jejím vlastníkem, aby ji vydal, a to i v případě, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly při vydání věci chybně.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem orgánů veřejné moci v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí patné, orgány činné v trestním řízení rozhodovaly ve věci na základě konkrétních okolností a dospěly k závěru, o němž není pochyb. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k uplatnění státní moci mimo zákonné meze a tedy k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Naopak by mohlo dojít k porušení tohoto ustanovení, pokud by věc nebyla vydána tomu, kdo prokázal své vlastnické právo. S ohledem na uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2008
Michaela Židlická předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu