Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem [adresa] ze dne 12. prosince 2012 č. j. 28 Cdo 1615/2012-514, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. února 2013, domáhal podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného pochybení Nejvyššího soudu v důsledku odklonu od jeho judikatury a porušení práva na zákonného soudce.
Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem ve věci o uzavření dohody o vydání věci Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2008 č. j. 20 Co 302/2007-419, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. září 2006 č. j. 46 C 23/92-380 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Citované ustanovení je vyjádřením principu subsidiarity, jednoho ze základních principů ústavního soudnictví. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými. V konkrétním případě je napadený rozsudek rozhodnutím kasačním, kterým byly zrušeny předcházející, ve výroku označené rozsudky, a ústavní stížnost tedy směřuje proti rozhodnutí, které není konečné. Za dané procesní situace by bylo jakékoliv rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně a stěžovatel bude mít v dalším řízení před obecnými soudy zachovány příslušné řádné opravné prostředky. Z těchto skutečností pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. března 2013
Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka