Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Ing. M. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Müllerem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016 č. j. 7 Cmo 55/2016-145, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2016 č. j. 56 Cm 179/2014-106, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Společenství domu č. p. X ve S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní soud obdržel dne 7. března 2017 ústavní stížnost ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Ing. M. Š. (dále jen "navrhovatel" nebo "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na ochranu vlastnictví ve smysl článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na ochranu zdraví ve smyslu článku 31 věty první Listiny a práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny; stěžovatel současně namítá porušení článku 1 Listiny.
II. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v občanskoprávním řízení vedeném před Krajským soudem v Praze (dále jen "soud prvního stupně") pod sp. zn. 56 Cm 179/2014, domáhal "zrušení" usnesení shromáždění Společenství domu č. p. X ve S. (dále jen "společenství vlastníků") ze dne 14. dubna 2014, kterým bylo rozhodnuto o opravě obvodového pláště domu (dále jen "usnesení"), a dále navrhl vydání předběžného opatření, jímž by soud prvního stupně společenství vlastníků zakázal do pravomocného rozhodnutí ve věci samé podle napadeného usnesení jednat. Usnesením ze dne 11. ledna 2016 č. j. 56 Cm 179/2014-106, soud prvního stupně zamítl návrh na vydání předběžného opatření. K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 26. dubna 2016 č. j. 7 Cmo 55/2016-145, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Proti rozhodnutí odvolacího soudu navrhovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. prosince 2016 č. j. 26 Cdo 3645/2016-169, odmítl jako objektivně nepřípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
III. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti brojí proti závěru soudu prvního stupně stran nedostatku aktivní legitimace k podání návrhu ve věci samé, resp. k podání návrhu na vydání předběžného opatření (přesněji vydání rozhodnutí podle § 1209 odst. 1 věty první za středníkem o. z. o dočasném zákazu jednat podle rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků). Stěžovatel podotýká, že jakožto autorizovaný inženýr pro pozemní stavby je "nejen oprávněn, ale rovněž povinen jednat se znalostí a pečlivostí. Aby tuto povinnost mohl stěžovatel splnit, je k jejímu uplatnění i aktivně legitimován a je tedy oprávněn požadovat vydání předběžného opatření bránícího (...) provádění opravy výše uvedené budovy ve zcela zásadním rozporu s příslušnými stavebními předpisy." Stěžovatel dodává, že soud prvního stupně svou osmnáctiměsíční nečinností umožnil společenství vlastníků jednotek svévolně provádět opravu obvodového pláště domu ve S., v důsledku čehož stěžovateli a ostatním vlastníkům jednotek vzniká škoda v řádech několika milionů korun českých.
IV. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí vždy zjišťovat, zda jsou splněny podmínky řízení dle zákona o Ústavním soudu. V posuzované věci tyto podmínky splněny nebyly, neboť ústavní stížnost je opožděná. Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatel podal dovolání proti rozhodnutí o předběžném opatření, které však dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není ex lege přípustné [srov. označené ustanovení, dle něhož "dovolání podle § 237 není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném"]. Stěžovatel tak měl ústavní stížnost směřovat již proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. měl ústavní stížnost podat bezprostředně poté, co obdržel rozhodnutí odvolacího soudu. Pouze tehdy, kdyby ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, mohla by být Ústavním soudem přijata jako meritorně projednatelná. Jelikož však rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 26. dubna 2016, dne 12. prosince 2016 Nejvyšší soud rozhodl o (objektivně nepřípustném) dovolání stěžovatele a teprve dne 7. března 2017 byla ústavní stížnost doručena Ústavnímu soudu, je zřejmé, že byla podána opožděně (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako opožděnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2017
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj