Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013 č. j. 29 Cdo 3619/2012-244, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2012 č. j. 5 Cmo 191/2011-180 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2010 č. j. 24 Cm 30/2010-109, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě určeno, že navrhovatel D. W. je členem blíže konkretizovaného stavebního bytového družstva. Jako předběžná otázka byla v řízení posuzována platnost zajišťovacího převodu práv sjednaného podle § 553 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb.), mezi D. W. a stěžovatelem. Soud prvního stupně došel k závěru, že v daném případě byl tento převod sjednán jako tzv. fiduciární převod, což zákon nepřipouštěl. Stěžovatel navíc nebyl vůči D. W. v postavení věřitele, a sjednaný zajišťovací převod tak neměl charakter akcesorické dohody k úvěrové smlouvě, kterou D. W. uzavřel se společností Fani Trade, s. r. o. Z uvedených důvodů byl sjednaný převod neplatný. V této souvislosti soud poukázal na právní názor velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku sp. zn. 31 Odo 495/2006 ze dne 15. 10. 2008. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní především polemizuje s názorem velkého senátu Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku sp. zn. 31 Odo 495/2006 a odkazuje na dřívější usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1276/2005 ze dne 26. 9. 2005, v němž dovolací soud zaujal odlišný postoj, a sice že fiduciární převod práva je platný. Podle názoru stěžovatele Nejvyšší soud změnou svého právního názoru postupoval v rozporu se zásadou předvídatelnosti práva, ustanovení § 553 zákona č. 40/1964 Sb. navíc vyložil formalisticky a bez ohledu na zřetelně projevenou vůli smluvních stran. Stěžovatel také poukazuje na skutečnost, že podle nového občanského zákoníku již je fiduciární převod možný.
Stěžovatel nesouhlasí ani s výkladem, podle něhož smlouvu o zajišťovacím převodu práva nemůže s dlužníkem uzavřít osoba odlišná od věřitele. V této souvislosti uvádí, že stanovy předmětného družstva vylučují členství právnických osob, k čemuž neexistuje zákonný důvod. Postup smluvních stran, které sjednaly fiduciární převod členských práv na stěžovatele namísto věřitele (právnické osoby), je pouze důsledkem protiprávního obsahu stanov předmětného družstva. Neexistuje přitom žádný důvod, proč by si účastníci smlouvy nemohli sjednat zajištění závazku právě tímto způsobem. Rozhodnutí soudů tudíž bez zřejmého důvodu omezují smluvní svobodu stran.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Podstatou stěžovatelovy argumentace je především polemika s názorem vyjádřeným v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006 ze dne 15. 10. 2008, kterým se obecné soudy v nyní projednávané věci řídily. Tento rozsudek byl následován mnoha dalšími rozhodnutími, v nichž Nejvyšší soud výklad v něm učiněný potvrdil. Ústavní soud se posléze opakovaně zabýval ústavními stížnostmi, jimiž byla tato rozhodnutí napadána, porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů ovšem neshledal. V usnesení sp. zn. III. ÚS 946/11 ze dne 19. 5. 2011 např. Ústavní soud konstatoval, že je to Nejvyšší soud, kterému "přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jejich jednotného rozhodování zaujímá k nim příslušná stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu".
Ústavnímu soudu nahrazování této role Nejvyššího soudu nenáleží. Oprávněn a povinen zasáhnout by byl pouze tehdy, pokud by učiněná interpretace podústavního práva byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, tím by totiž docházelo k dotčení základních práv účastníků. Jak už ovšem bylo řečeno, ve své dosavadní rozhodovací praxi (dále např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2939/13 ze dne 30. 1. 2014 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2725/09 ze dne 12. 5. 2010) Ústavní soud rozpor výkladu učiněného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006 s ústavně zaručenými právy stěžovatelů neshledal a důvod ke změně tohoto postoje nespatřuje ani ve světle argumentace přednesené v nyní projednávané ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel namítá, že změna právního názoru Nejvyššího soudu oproti dřívějším rozhodnutím narušuje princip předvídatelnosti práva, Ústavní soud podotýká, že jednou judikovaný názor není neměnný, přičemž ani změna judikatury promítající se v řešení konkrétního případu nemusí znamenat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2812/09 ze dne 18. 11. 2009). V souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 je nicméně vždy nezbytné přistupovat ke změně již judikovaného názoru obezřetně, pečlivě ji odůvodnit a vzít v úvahu, zda negativní následky, které s sebou přinese, nebudou větší než pozitiva. Pokud jde o nyní projednávanou ústavní stížnost, změna dříve zastávaného názoru Nejvyššího soudu uskutečněná rozsudkem sp. zn. 31 Odo 495/2006 veškeré uvedené požadavky splňuje. Za situace, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá žádné specifické okolnosti, kvůli kterým by v jeho individuálním případě bylo lpění na nově zastávané interpretaci předmětných ustanovení v rozporu s principy právní jistoty a předvídatelnosti práva, případně které by jeho případ od jiných odlišovaly natolik, že by tato interpretace byla pro jeho věc nepřípadná, nelze obecným soudům vyčítat, pokud se v napadených rozhodnutích korigovaným právním názorem Nejvyššího soudu řídily.
Konečně pokud se týče otázky, zda lze připustit, aby osoba odlišná od věřitele sjednala s dlužníkem smlouvu o zajišťovacím převodu práva k zajištění věřitelovy pohledávky za dlužníkem, jedná se opět pouze o polemiku nad výkladem podústavních norem. Jak navíc konstatoval i Nejvyšší soud (přičemž stěžovatel tento názor v ústavní stížnosti nezpochybnil), ani odlišné posouzení této otázky by na výsledek sporu nemělo žádný vliv.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu