Usnesení ze dne 2. 6. 2016
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. R., právně zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, se sídlem [adresa] proti nečinnosti Okresního soudu Praha - západ a Krajského soudu v Praze spočívající v nepředložení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie v jeho trestní věci vedené Okresním soudem Praha - západ pod sp. zn. 14 T 7/2014, a v trestní věci vedené Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 9 To 421/2015, za účasti Okresního soudu Praha - západ a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel brojí proti nečinnosti a zmatečnému postupu shora uvedených obecných soudů, jejichž postupem mělo být podle něj zasaženo do jeho ústavně zaručených práv ve smyslu článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 1, 2 a článku 8 odst. 2, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se domáhá toho, aby Ústavní soud nálezem zakázal těmto soudům pokračovat v porušování jeho ústavně zaručených základních práv, přikázal jim, aby obnovily stav před jejich porušením a uložil jim, aby se ve věci návrhu stěžovatele obrátily na Soudní dvůr Evropské unie.
II. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že na stěžovatele (dále také "obviněný") byl dne 19. června 2015 vydán příkaz k zatčení a dne 25. srpna 2015 byl vzat do vazby. Usnesením ze dne 21. září 2015 č. j. 14 T 7/2014-1763 Okresní soud Praha - západ zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby, jakož i záruku za další chování obviněného, kterou poskytla jeho matka. Ke stížnosti obviněného Krajský soud v Praze uvedené usnesení zrušil. Obviněný se domníval, že za této situace měl být z vazby propuštěn, a pokud k tomu nedošlo, šlo podle něj o zmatečný postup příslušných soudů. Z toho důvodu podal dne 20. listopadu 2015 návrh dle ustanovení § 25 trestního řádu na odnětí věci Okresnímu soudu Praha - západ. Téhož dne podal obviněný u Okresního soudu Praha - západ návrh na podání žádosti Soudnímu dvoru Evropské unie dle § 9a trestního řádu, a to k rozhodnutí o předběžných otázkách, které formuloval ve svém podání. Konkrétně se stěžovatel domáhal odpovědi na následující otázky: 1) zda může předmětnou věc rozhodovat soudce, resp. senát v rozporu s článkem 38 Listiny a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu; 2) zda může být vazební zasedání konáno jen za přítomnosti samosoudce, ačkoliv jde o věc, k jejímuž projednání a rozhodnutí je příslušný senát; 3) zda může soud držet obviněného ve vazbě bez zákonného důvodu, 4) zda existující právní nástroje v České republice jsou dostatečným prostředkem k reálnému vymožení smyslu práva dle článku 23 Listiny a dle článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Okresní soud Praha- západ návrhu na položení předběžných otázek nevyhověl. Předběžné otázky nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie ani Krajský soud v Praze ve stížnostním řízení vedeném pod sp. zn. 9 To 421/2015.
III. Ústavní stížností stěžovatel namítá, že podání, kterým žádal o předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie podle § 9a trestního řádu, zůstalo bez věcného vyřízení. Má za to, že tímto postupem došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce. O porušení práva na zákonného soudce totiž podle něj půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo) nepoloží předběžnou otázku ESD svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu. K poškození práv stěžovatele mělo podle jeho názoru dojít také tím, že předmětná trestní věc nebyla senátu 14 T Okresního soudu Praha - západ přidělena v souladu s rozvrhem práce. Tuto námitku údajně vznášel od počátku řízení, avšak k jeho podáním nebylo odpovídajícím způsobem přihlíženo.
IV. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle článku 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu řízení, tak i pro hodnocení otázek procesních. Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné. Dává tak Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v projednávané věci. Dospěl proto k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pakliže stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv ve skutečnosti, že obecné soudy nepodaly žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách Soudnímu dvoru Evropské unie, Ústavní soud se s touto námitkou nemůže ztotožnit. Otázky, které stěžovatel formuluje v ústavní stížnosti a které podle něj měly být předmětem postupu podle § 9a trestního řádu, totiž zjevně nejsou způsobilé být předmětem řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem Evropské unie. Nedotýkají se totiž jakkoliv platnosti či výkladu práva Evropské unie (srov. článek 267 Smlouvy o fungování Evropské unie), a stěžovatel návaznost na unijní právo ani netvrdí. Namísto toho se jimi pouze snaží poukázat na údajná pochybení orgánů činných v trestním řízení a na údajné deficity fungování českého justičního systému. Pokud za této situace obecné soudy nereagovaly na podání, v němž stěžovatel žádal předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, nelze to podle názoru Ústavního soudu považovat za porušení práva na zákonného soudce ani jiného základního práva stěžovatele. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani druhé námitce, v níž stěžovatel vytýká Okresnímu soudu Praha - západ rozhodování v senátu, který nebyl řádně určen podle rozvrhu práce. Tuto námitku stěžovatel v podání sice konstatuje, avšak nikterak nezdůvodňuje, na základě jakých skutečností se domnívá, že jeho věc je projednávána v rozporu s aktuálním rozvrhem práce příslušného soudu. Také tuto námitku proto Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněnou. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. června 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Usnesení ze dne 14. 4. 2016
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 2, proti postupu Okresního soudu Praha - západ a Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 14 T 7/2014, takto:
Výrok
Soudci JUDr. Jaromír Jirsa, JUDr. Jan Musil a JUDr. V. S. nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 708/16.
Odůvodnění
Ve věci sp. zn. IV. ÚS 708/16 vznesl stěžovatel T. R. podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 4. 2016 námitku podjatosti soudce JUDr. Jana Musila a dalších soudců Ústavního soudu s výjimkou soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. D. Uhlíře a JUDr. L. D.. Námitku stěžovatel odůvodnil tvrzením, stručně shrnuto, že při přidělování předchozích ústavních stížností byli jemu a jeho nezletilým dětem T. a B. R. odňati zákonní soudci, což dovozoval z přidělení jeho předchozích ústavních stížností do jednotlivých senátů Ústavního soudu.
Soudci JUDr. Jaromír Jirsa, JUDr. Jan Musil a JUDr. V. S. ve svých vyjádřeních ze dne 6. 4. 2016 a ze dne 7. 4. 2016 uvedli, že se necítí být podjati, že nemají žádný vztah ani k věci samé, ani k osobám zúčastněným na řízení nebo k jejich zástupcům.
Podle § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nebo jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Třetí senát Ústavního soudu, který rozhoduje podle rozvrhu práce Ústavního soudu o námitkách podjatosti vznesených proti soudcům čtvrtého senátu, neshledal ve věci sp. zn. IV. ÚS 708/16 žádné podmínky pro použití § 36 odst. 1 a odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a proto rozhodl, že soudci JUDr. Jaromíra Jirsa, JUDr. Jan Musil a JUDr. V. S. nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 708/16.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
Josef Fiala v. r. předseda III. senátu