Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní JUDr. K.T., proti rozhodnutí FŘ ze dne 23. 11. 2001, č.j. 5231/2001/FŘ 140 a výzvě F.ú. ze dne 26. 2. 2001, č.j. 32485/01/291960/2129, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí FŘ ze dne 23. 11. 2001, č.j. 5231/2001/FŘ 140, kterým bylo podle § 27 odst. 1 písm h) zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ("daňový řád"), pravomocně zastaveno řízení ve věci reklamace podané stěžovatelkou proti výzvě k podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí F.ú. ze dne 26. 2. 2001, č.j. 32485/01/291960/2129. Současně navrhla zrušit i tuto výzvu a dále nařídit F.ú., aby zastavil řízení ve věci daně z převodu nemovitostí. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím FŘ, proti němuž nelze podat řádný opravný prostředek ani správní žalobu, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), neboť je toho názoru, že výzvou správního orgánu jí byla uložena povinnost, která nemá oporu v zákoně, tj. povinnost zaplatit daň. Ústavní soud po posouzení shromážděných podkladů pro rozhodnutí a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a to z následujících důvodů. I když proti napadenému rozhodnutí FŘ není přípustný řádný opravný prostředek, z výše cit. ustanovení zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o takových pravomocných rozhodnutích nebo jiných zásazích orgánů veřejné moci, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Není sporu o tom, že výzva k podání daňového přiznání dle § 40 odst. 1 daňového řádu, ani pravomocné rozhodnutí o zastavení řízení ve věci reklamace proti postupu správce daně takového zásahu sama o sobě schopná nejsou. V daném případě stěžovatelka bude mít po vydání konečného rozhodnutí ve věci k dispozici opravné prostředky a teprve až po jejich vyčerpání bude mít možnost obrátit se případně ústavní stížností na Ústavní soud budou-li k tomu ústavněprávní důvody. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, aniž by požadoval odstranění vady podání spočívající v nedostatku právního zastoupení stěžovatelky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2002
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj