ÚS 712/01
Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti I.G., zastoupené JUDr. B.G., proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 5. 2001, čj. 7 C 235/2001-38, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 26. 9. 2001, čj. 29 Co 301/2001-54, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Jak stěžovatelka dále dodává, škodu, kterou utrpěla v důsledku průtahů ve věci sp. zn. 9 C 473/90 Okresního soudu Plzeň - město, průtahů, které způsobily, že došlo ke skartování příslušných materiálů BP, je proto nyní povinen uhradit žalovaný. Stěžovatelka se proto z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 7 C 235/2001 Okresního soudu v Liberci Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala vydání platebního rozkazu, jímž by žalovanému bylo uloženo zaplatiti jí částku 2 569,-- Kč jako škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Jak stěžovatelka uvedla ve svém návrhu, tento nesprávný úřední postup spatřuje v průtazích v nepříliš složitém soudním sporu, které vedly k tomu, že došlo ke skartování materiálů prokazujících její nárok. Již citovaným rozsudkem Okresního soudu v Liberci byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, k odvolání stěžovatelky rozhodl pak Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Jak v důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, ten, kdo tvrdí, že mu vznikla škoda, je povinen prokázat vznik škody i příčinnou souvislost s jednáním údajného škůdce, takový důkaz však se stěžovatelce nezdařil.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pomíjí tu základní skutečnost, že podmínkou náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 18 a násl. dříve platného, a na projednávanou věc dopadajícího, zákona č. 58/1969 Sb., je existence škody. Vznik škody se však stěžovatelce v tomto řízení nepodařilo prokázat, a to z důvodů, jež ve svých rozhodnutích uvedly obecné soudy, na jejichž závěrech a hodnotících úsudcích, ostatně zcela logických, nemůže ani Ústavní soud vzhledem k principu nezávislosti soudu (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) stěží cokoli měnit. Také Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na předchozí spor stěžovatelky vedený pod sp. zn. 9 C 473/90 Okresního soudu Plzeň - město, stejně jako odůvodnění odmítavého usnesení Ústavního soudu z 25. 3. 1999, čj. IV. ÚS 208/98-8, z něhož stěžovatelka mohla seznat zjevnou neopodstatněnost uplatněného nároku.
Ústavnímu soudu jeví se proto jako zcela evidentní, že ani v projednávané věci nedošlo k porušení ústavně zaručených stěžovatelčiných práv, neboť soudy nemohou poskytovat ochranu těm právům, jejichž existence není prokázána. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. února 2002 JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu