ÚS 713/2000
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2000 ve věci ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. M. M., advokátkou, usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15. 11. 2000, čj. IV. ÚS 560/2000-10,
takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomuto článku Ústavy ČR odpovídá ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle kterého ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodním smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Jak Ústava ČR, tak i zákon o Ústavním soudu přirozeně nerozumí uvedeným zásahem orgánu veřejné moci rozhodnutí Ústavního soudu z pouhého důvodu, že je to právě tento soud je kompetentní otázku zásahu do ústavně zaručených práv, nikoli ovšem vlastním rozhodnutím, posoudit. Z uvedeného tedy plyne, že fyzická ani právnická osoba zjevně nejsou k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ústavního soudu oprávněny.
Stěžovatel si zřejmě vůbec neuvědomuje stěžejní princip, který představuje odvrácenou stránku základních práv a svobod zakotvených v Listině základních práv a svobod a dalších normách, totiž princip, "nechť každý řádně střeží svá práva". Jinak by totiž proti rozsudku Krajského soudu v Praze, nevyhovujícímu jeho žádosti o připuštění dovolání, podal dovolání s poukazem na ustanovení § 239 o. s. ř. a současně podal ústavní stížnost, o níž by až do rozhodnutí o dovolání nebylo rozhodováno. Jde o standardní postup, jak byl odsouhlasen na společné poradě soudců Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR dne 29. 4. 1998 a 3. 6. 1998.
Vytýká-li stěžovatel konečně Ústavnímu soudu, že sám měl zkoumat možnost aplikace ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, plyne ze spisu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 560/2000, že ve své předchozí ústavní stížnosti se tohoto ustanovení vůbec nedovolává. Také o tomto ustanovení prolamujícím zásadu uvedenou v jeho prvém odstavci platí již konstatovaný princip "nechť každý řádně střeží svá práva", zejména proto, že jde o ustanovení zcela výjimečné povahy, kdy právě aktivní součinnost stěžovatele může potřebu aplikace tohoto ustanovení učinit evidentnější.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2000
JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj