Plný text
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 5 Tdo 981/2005, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 23. 2. 2005, č. j. 14 To 484/2004-638, a proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 7 T 28/2004,
t a k t o :
Ústavní stížnost s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se domáhal zrušení svrchu uvedených rozhodnutí vydaných v trestní věci, v níž byl uznán vinným spácháním trestných činů podvodu (§ 250 odst. 3 tr. zák.) a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (§ 125 odst. 1 tr. zák.), a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo nebýt zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, jež je garantováno čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že k porušení čl. 8. odst. 2 Listiny mělo dojít tím, že soudy dovodily jeho podvodný úmysl z toho, že obchod nebyl realizován, vyplacená záloha nebyla vrácena a stěžovatel převedl svůj obchodní podíl ve společnosti, jež měla zboží dodat, na třetí osobu. Nezbytným znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu je mj. škoda a úmyslné zavinění pokrývající "podstatné okolnosti", avšak škoda v daném případě nevznikla, neboť vyplacená finanční hotovost, jakožto pohledávka poškozené, byla započtena proti závazku poškozené. Nebylo rovněž vyvráceno tvrzení stěžovatele, že se obchod podaří v budoucnu realizovat. Tím byla porušena zásada v pochybnostech rozhodnout vždy ve prospěch obžalovaného. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Pelhřimově, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 7 T 28/2004, byl stěžovatel shledán vinným tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti uzavřel za účelem vylákání finančních prostředků dne 8. 8. 2000 kupní smlouvu s poškozenou akciovou společností, jejímž předmětem bylo dodání vlněných česanců v celkovém objemu 7.540.000,- Kč s termínem plnění do 60-ti dní od složení zálohy 4.000.000,- Kč, která byla vyplacena dne 4. 10. 2000, přičemž zboží nebylo nikdy dodáno a stěžovatel si nechal zálohu vyplatit, ačkoli si byl vědom, že zboží nikdy nedodá, neboť dodávka nebyla zajištěna od původního dodavatele, a tím způsobil poškozené škodu ve výši 4.000.000,- Kč. Za toto jednání a za nevedení podkladů sloužících ke kontrole a přehledu o stavu hospodaření a majetku, které nepředal ani při převodu obchodní společnosti, byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Na základě odvolání stěžovatele se věcí dále zabýval krajský soud.
Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 23. 2. 2005, č. j. 14 To 484/2004-638, Ústavní soud zjistil, že krajský soud zrušil výrok okresního soudu o trestu, který shledal příliš přísným, a nově stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Stěžovatel v odvolacím řízení vznesl námitky obdobné námitkám obsaženým v ústavní stížnosti a nadto se domáhal doplnění dokazování tak, aby byly spolehlivě zdokumentovány finanční toky v poškozené společnosti, čímž mohlo být vyvráceno (stěžovatelem samotným tvrzené) přijetí částky 4,000.000,- Kč, neboť doznání nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat podstatné okolnost věci, avšak tyto námitky krajský soud shledal nedůvodnými. Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 5 Tdo 981/2005, Ústavní sodu zjistil, že dovolání namítající nesprávné právní posouzení věci (§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) dovolací soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel namítal jak nenaplnění znaku zavinění, tak znaku způsobení škody, avšak dovolací soud namítané vady v rozsudku krajského soudu neshledal a konstatoval, že trestný čin byl dokonán již v okamžiku vylákání zálohy. Již v obžalobě se ostatně uvádí (č.l. 567), že i kdyby stěžovatel skutečně později provedl zápočet, činil tak v době, kdy k tomu neměl jakékoli oprávnění ani zmocnění.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ze svrchu vymezené role Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud zpravidla nezkoumá skutkový stav věci. Činí tak jen ve zcela výjimečné situaci, kdy k vyhodnocení důkazů došlo způsobem kolidujícím s principem presumpce neviny. Avšak z vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatel sám minimálně připouštěl průběh transakcí tak, jak byly popsány v obžalobě a jak byly stvrzeny dalšími důkazy. Ústavní soud nemohl konstatovat, že k vyhodnocení důkazů provedenému obecnými soudy došlo způsobem porušujícím presumpci neviny, resp. libovolně, a postupem obecných soudů tak nedošlo k omezení svobody stěžovatele v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny a základní právo stěžovatele na osobní svobodu nebylo dotčeno.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových práv tak, jak namítal v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. prosince 2005
Michaela Židlická, v.r.
předsedkyně senátu