ÚS 755/2000
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti spol. s r. o. E., zastoupené JUDr. P. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2000, čj. 22 Cdo 1990/99-67,
takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení čl. 11, jakož i čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud totiž v tomto rozhodnutí konstatoval, že dovolání není v projednávané věci přípustné, neboť v dané věci nepovažuje řešení otázky, která byla rozhodující pro posouzení věci soudy obou stupňů, za otázku po právní stránce zásadního významu, a dovolání odmítl jako nepřípustné, když nebyl splněn, mimo jiné, předpoklad přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka má však zásadní námitky proti řadě závěrů soudů prvého a druhého stupně, které Nejvyšší soud ČR nevzal v úvahu a z těchto důvodů se domáhá zrušení napadeného usnesení.
Z obsahu spisu 4 C 125/97 Obvodního soudu pro Prahu 7 Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V důvodech tohoto rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud ČR, že nezjistil existenci vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., když ani stěžovatelka sama netvrdila, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo takovou vadou postiženo, a konstatoval dále, že dovolání v této věci by mohlo být přípustné jen podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Tak by tomu mohlo být však pouze tehdy, jestliže by v projednávané věci šlo o řešení právní otázky zásadního významu. Nejvyšší soud ČR v této souvislosti podrobně rozvedl, proč v dané věci řešení otázky, která byla rozhodující pro posouzení věci soudy obou stupňů, za otázku po právní stránce zásadního významu nepovažuje, když v tomto směru poukázal na již konstantní soudní judikaturu v této oblasti. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, není legitimován k tomu, aby sám posuzoval, zda o výše uvedenou otázku jde, či nikoli. Nejvyšší soud ČR v napadeném rozhodnutí věc neposuzoval věcně, a proto třeba zdůraznit, že stěžovatelka měla možnost vyvolat případné věcné rozhodnutí Ústavního soudu v případě, že by současně s podáním dovolání podala i ústavní stížnost proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze. Takto však stěžovatelka nepostupovala a sama tím vyvolala situaci, kdy Ústavní soud již nemůže v daném případě věcně rozhodnout.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu