IV. ÚS 757/05

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25.11.2005 se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva a svobody, a to právo podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve vztahu k vlastnictví jako k svobodnému projevu vůle podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (v ústavní stížnosti nepřesně uveden čl. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě bylo z důvodu porušení předkupního práva žalobkyně rozhodnuto o povinnosti stěžovatelů učinit žalobkyni M. K. nabídku s návrhem na uzavření kupní smlouvy ve znění v rozsudku uvedeném. Stěžovatelé podali proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, který rozsudek Okresního soudu v Ostravě potvrdil. V odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku Krajský soud v Ostravě uvedl, stejně jako soud první instance, že nabídka stěžovatelů pro uplatnění předkupního práva nesplňovala náležitosti § 37 odst. 1, § 43a a § 588 občanského zákoníku. K námitce stěžovatelů, že výkon předkupního práva je na hranici ústavnosti, uvedl, že předkupní právo je upraveno občanským zákoníkem, který je součástí českého právního řádu a v předmětné věci nedošlo k žádnému extenzivnímu výkladu příslušných ustanovení. Stěžovatelé podali dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, který řízení o jejich dovolání v části směřující do shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě zastavil a v části směřující do shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání odmítl s odůvodněním, že nejde o otázku zásadního právního významu dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádí, že ustanovení § 603 odst. 3 občanského zákoníku je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Mají za to, že předkupní právo ze zákona jako právo věcné bylo zavedeno jako nástroj proti vlastnickému právu, odkazují na okolnosti jeho zakotvení v § 137 středního občanského zákoníku. Uvádí, že tento institut nemá na území ČR právní kontinuitu a fungoval pouze jako nástroj totalitní moci. Stěžovatelé dále polemizují se soudní praxí, která zavedla pro spoluvlastnické vztahy dle § 140 občanského zákoníku s odkazem na ust. § 853 občanského zákoníku použití § 603 odst. 3 občanského zákoníku. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že postupem obecných soudů byli zbaveni svého majetku, a tím i práva pokojně užívat svůj majetek, aniž by zde byla naplněna podmínka veřejného zájmu. V tom stěžovatelé spatřují porušení svého práva na pokojné užívání majetku zaručeného Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud po posouzení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Námitkou vznesenou v ústavní stížnosti je nepřiměřená aplikace § 603 odst. 3 občanského zákoníku na spoluvlastnické vztahy uvedené v § 140 občanského zákoníku, a to prostřednictvím § 853 občanského zákoníku. Ustanovení § 853 občanského zákoníku uvádí, že občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními občanského zákoníku, které upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Ve své předchozí judikatuře již Ústavní soud otázku možnosti aplikace § 603 odst. 3 občanského zákoníku na ust. § 140 občanského zákoníku řešil (III. ÚS 167/99, nepublikováno). Ústavní soud vyslovil názor, že užití analogie dle § 853 občanského zákoníku považuje za hraniční ve vztahu k mezím základního práva, uvedeným v čl. 4 odst. 4 Listiny ("Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena."). Nicméně shledal aplikaci § 603 odst. 3 občanského zákoníku ve vztahu k § 140 občanského zákoníku za ústavně konformní. Ústavní soud ve své judikatuře dále uvedl, že nelze v případě nesplnění povinnosti dle § 603 odst. 3 občanského zákoníku vystačit s tvrzením, že se vlastně nic nestalo, když je oprávněnému spoluvlastníkovi předkupní právo zachováno i do budoucna. Listina základních práv a svobod totiž zaručuje vlastníkům ochranu jejich práv se stejným zákonným obsahem. Spoluvlastnictví je výrazem vlastnického vztahu ke společné věci s tím, že spoluvlastník může se svým podílem nakládat jen s ohledem na zájmy ostatních spoluvlastníků. A proto stejně jak nikdo v zásadě nemůže být spravedlivě nucen, aby setrvával ve spoluvlastnickém vztahu, tak nemůže být nucen, aby přijal jiného spoluvlastníka bez projevu vlastní vůle (I. ÚS 279/95, Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález č. 73).

V daném případě nemá Ústavní soud důvod odchylovat se od své předchozí judikatury. Postup obecných soudů v případu stěžovatelů Ústavní soud shledal jako ústavně konformní, neboť rozhodnutí obecných soudů jsou postavena na racionálním základu, řádně odůvodněna a jsou v souladu s jejich konstantní judikaturou.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 4. ledna 2006 Vlasta Formánková předsedkyně senátu