IV. ÚS 760/05 Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2005 ve věci ústavní stížnosti ACM Money Česká republika, a.s., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Adamem Sigmundem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2005, čj. 12 Co 308/2005-46, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 6. 2005, čj. 26 C 142/2005-38, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2005 se ACM Money Česká republika, a.s., (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil nadepsaná usnesení obecných soudů, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto, že námitka stěžovatelky ohledně nedostatku pravomoci obecného soudu v předmětné civilní věci, v níž se žalobci L. a L. V. domáhají určení neplatnosti smlouvy, není důvodná. Stěžovatelka s právním názorem obecných soudů nesouhlasí a trvá na tom, že obecné soudy ignorují mezi účastníky platně sjednanou rozhodčí doložku a tudíž nemají pravomoc daný civilní spor projednávat. V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka tvrdila, že byla porušena její ústavně zakotvená základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 2 odst. 2 a 3 Listiny.
Ústavní soud přezkoumal podmínky řízení o ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, a to z následujících důvodů. Ústavní soud předesílá, že spravedlivost civilního řízení podle kriterií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, posuzuje v jeho celku. Jen výjimečně jsou předmětem jeho přezkumné činnosti taková dílčí rozhodnutí obecných soudů, jež předcházejí pravomocnému skončení řízení, to ovšem za podmínky, že jimi je přímo a neodčinitelně zasahováno do základních práv jednotlivce. Za takové rozhodnutí ovšem nelze považovat rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno o námitce žalovaného podle § 106 o.s.ř. Uvedené principy jsou promítnuty v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dle něhož "Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ......". Citované ustanovení tedy zavazuje osoby obracející se na Ústavní soud s ústavní stížností, aby nejdříve využily ty procesní prostředky nápravy tvrzeného porušení základních práv či svobod, které jim poskytuje zákon. Tyto zákonné procesní prostředky nápravy musí být skutečně dostupné a efektivní, tj. schopné docílit nápravu tvrzeného porušení. V případě stěžovatelky je zřejmé, že řízení o žalobě vedlejších účastníků L. a L.V. dosud nebylo pravomocně skončeno a patrně nebylo rozhodnuto ani v prvním stupni. Již z toho nutno dovodit, že stěžovatelka bude moci k nápravě případných zásahů do svých základních práv a svobod využít škálu zákonných opravných prostředků a teprve poté, budou-li k tomu ústavněprávní důvody, se bude moci obrátit svojí stížností na Ústavní soud. Do té doby je nutno ústavní stížnost pokládat za nepřípustnou. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, v platném znění, jako návrh nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
Miloslav Výborný soudce zpravodaj