IV. ÚS 764/12

Odůvodnění

Stěžovatel žádá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů v jeho věci pro porušení jeho práva na spravedlivý proces, jmenovitě práva na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jak je zakotveno v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2008 č. j. 54 Co 401/2008-158 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2008 č. j. 22 C 26/2005-136, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba směřující proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé v důsledku průtahů ve vykonávacím řízení zahájeném stěžovatelovým návrhem na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky povinného za jeho dlužníkem, kdy následně byl na povinného vyhlášen konkurs a stěžovatel tak údajně přišel o možnost uspokojit svou pohledávku v rámci vykonávacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zjištěné průtahy samy o sobě nemohly založit odpovědnost státu za škodu, protože pohledávka povinného za třetí osobou, jež měla být předmětem výkonu rozhodnutí, povinnému nesvědčila. Přisvědčil také jeho závěru, že vzhledem k průběhu řízení a ztrátě významu řízení pro stěžovatele z důvodu prohlášení konkursu na povinného není založen nárok na odškodnění nemajetkové újmy formou přiměřeného zadostiučinění v penězích. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost z důvodu nedostatku zásadního právního významu stěžovatelem vznesené otázky, neboť otázkou stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za jeden rok trvání řízení se již opakovaně zabýval a nadto rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo v řešení této otázky. Závěr soudů o nedůvodnosti nároku na náhradu škody doplnil také o skutečnost, že před ukončením konkursního řízení, v němž stěžovatel může uplatňovat svou pohledávku, nelze hovořit o škodě odpovídající výši této pohledávky.

Stěžovatel obecným soudům vytýká, že i přes konstatování průtahů ve vykonávacím řízení v období mezi listopadem 1999 a červencem 2001 neuznaly jeho nárok na odškodnění nemateriální újmy. Uvádí, že vzhledem k tomu, že vykonávací řízení trvá již třináct let, na jeho délce se převážnou měrou podílel soud, předmět řízení není pro stěžovatele nevýznamný a řízení nebylo složité, není odškodnění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době dostatečné. Podotýká, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Soud") považuje za přiměřenou délku vykonávacího řízení šest měsíců. Podle názoru stěžovatele byla v jeho věci aplikovatelná judikatura Soudu, která stanoví konkrétní kritéria pro určení výše přiměřeného zadostiučinění a poškozenému přiznává 15 000 - 20 000 Kč za každý rok průtahů. Vznik škody stěžovatel identifikuje s okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za dlužníkem je nevymahatelná; není tedy třeba, aby předcházelo řízení s negativním výsledkem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel podrobuje kritice v tom směru, že se nezabýval vadami řízení dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. u soudu prvního a druhého stupně, ačkoli jejich namítnutí je přípustným dovolacím důvodem.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. V projednávané věci nelze obecným soudům vytknout žádné pochybení v úvaze, dle níž stěžovatelem uplatňovaný nárok na poskytnutí odškodnění za neuspokojení jeho pohledávky ve vykonávacím řízení posoudily jako neoprávněný. Způsob výkonu rozhodnutí, který stěžovatel navrhl, nebyl realizovatelný, protože povinnému nesvědčila exekuovaná pohledávka, a proto i kdyby k průtahům řízení nedošlo, pohledávka by vymožena být nemohla. Jestliže vykonávací řízení z tohoto důvodu nemohlo skončit úspěšně, tj. vymožením stěžovatelovy pohledávky, nelze hovořit o žádné materiální újmě na straně stěžovatele. Nebyla-li shledána existence škody, je řešení otázky okamžiku vzniku škody a výše odškodnění bezpředmětné. Rovněž důvody, pro které obecné soudy stěžovateli nepřiznaly odškodnění za nemajetkovou újmu, Ústavní soud považuje za akceptovatelné. Výčet kritérií uvedených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ke kterým soud při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění přihlédne, není taxativní a soud tedy umožňuje zohlednit i další relevantní okolnosti. Kromě kritéria významu předmětu řízení pro stěžovatele, jež je výslovně uvedeno v zákoně, pak soudy zohlednily i průběh řízení a nepřehlédly probíhající konkurs na majetek povinného; Ústavní soud v takovém přístupu obecných soudů neshledává nerespektování kogentního ustanovení zákona, neodůvodněné vybočení ze standardní judikatury ani jiné porušení ústavnosti. Konečně stěžovatelova námitka, dle které se Nejvyšší soud nezabýval vadami řízení před soudem prvního a druhého stupně, není případná, neboť - jak je z ústavní stížnosti patrno - stěžovatel nenamítá pochybení ve způsobu vedení řízení, ale vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci, jímž se však Nejvyšší soud zabýval; jeho závěrům Ústavní soud výše přisvědčil. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu