Plný text
ÚS 778/02
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. J. J., zastoupené JUDr. P. B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 7 C 93/2000, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2002, sp. zn. 55 Co 391/2002,
t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou ústavní stížností napadá stěžovatelka shora označená rozhodnutí obecných soudů. Prvým z nich, jak patrno z k ústavní stížnosti připojených příloh, bylo k návrhu stěžovatelky - jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy - rozvedeno její manželství s JUDr. J. K. Usnesením Městského soudu v Praze pak bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky, směřující proti výroku ve věci samé rozsudku soudu I. stupně, jako odvolání podané neoprávněnou osobou.
Stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přitom porušení těchto práv spatřuje v podstatě v tom, že soud I. stupně, přestože stěžovatelka svou neúčast u jednání dne 22. 4. 2002 řádně omluvila a zároveň požádala o odročení jednání, v uvedený den věc projednal a rozhodl shora označeným rozsudkem, jímž manželství účastníků rozvedl. Porušil tak práva chráněná Listinou základních práv a svobod, jestliže rozhodl, aniž byla stěžovatelka ve věci jako účastník řízení vyslechnuta a aniž provedl důkazy, které ve věci navrhla, odůvodnění rozsudku přitom může mít za následek i její zhoršené postavení v případných dalších sporech, které by měly přihlížet k závěrům soudu o rozvodu manželství. Odvolací soud pak po zjištění, že odvolání stěžovatelky směřovalo proti výroku rozsudku, jímž bylo jejímu návrhu na rozvod vyhověno, dospěl k závěru, že bylo podáno osobou neoprávněnou. Stěžovatelka se proto domáhá zrušení obou napadených rozhodnutí. Tímto navrhovaným petitem je Ústavní soud vázán, a musel se tak především vypořádat s případnými dopady svého rozhodnutí do právního postavení stěžovatelky a jejího bývalého manžela a s případnými ústavněprávními aspekty situace, kdyby v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu bylo revokováno rozhodnutí o rozvodu manželství, jež nově konstituovalo osobní status stěžovatelky a jejího bývalého manžela.
V tomto směru lze odkázat na důvody usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 465/02, v němž se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti ve věcech upravených zákonem o rodině, kdy příslušná rozhodnutí zakládají a mění osobní status fyzických osob, a kde poukázal na to, že v takových případech proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a na druhé straně princip individuální spravedlnosti, to je otázka ochrany základních práv, která mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušných rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušena, dospěl však k závěru, že respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí o rozvodu manželství prioritu před principem spravedlivého rozhodování. Případná kasace napadených rozhodnutí o rozvodu manželství by znamenala zásah do principu právní jistoty do té míry a s takovými možnými důsledky, že by v podstatě šlo o popření základního atributu právního státu, tj. principu právní jistoty. Z uvedených důvodů i v této věci, na níž předchozí uvedené závěry plně dopadají, byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako nepřípustná (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). I když důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti v tomto případě nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona o Ústavním soudu (§ 75), která upravují nepřípustnost ústavní stížnosti, je nutné jej dovodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku České republiky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2003
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj
.