ÚS 79/05
Ústavní soud ČR rozhodl dne 4. května 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové, ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2004, čj. 22 Cdo 2236/2004-106, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2002, čj. 25 Co 380/2001-57 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2001, čj. 7 C 230/2000-39, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obsáhlou ústavní stížností danou k poštovní přepravě dne 11. 2. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2005 se stěžovatel domáhá nálezu, jímž by Ústavní soud zrušil shora uvedená rozhodnutí soudu nalézacího, odvolacího a dovolacího. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 Listiny. Stěžovatel má, stručně řečeno, za to, že soudy dopustily se chybného výkladu vztahu restitučních předpisů a občanského zákoníku; kritizuje v té souvislosti názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 C 230/2000 a připojil dále své vlastní spisy sp. zn. III. ÚS 287/02 a sp. zn. III. ÚS 511/03; z obsahu těchto spisů pak zjistil, že podanou ústavní stížnost, která jinak splňuje všechny formální předpoklady dovolující její projednání, nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, a to z důvodů dále vyložených.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal určení, že jeho otec J. S. byl ke dni své smrti vlastníkem v žalobě přesně specifikovaných pozemků. Stěžovatelovo odvolání do rozsudku nalézacího soudu nebylo odvolacím soudem shledáno důvodným, takže ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Proti oběma rozsudkům podal pak stěžovatel jednak dovolání a jednak ústavní stížnost.
Ústavní stížnost napadající citované rozsudky obecných soudů byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, čj. III. ÚS 287/02-16, v němž Ústavní soud vyložil, že zásah do práv, kterých se stěžovatel dovolával (a jichž se shodně dovolává i ústavní stížností nynější) shledán nebyl. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1979/2002. Posléze podal stěžovatel další ústavní stížnost napadající odmítavé usnesení dovolacího soudu spojenou s návrhem na zrušení ust. § 243c odst. 2 o. s. ř. Této ústavní stížnosti bylo částečně vyhověno; nálezem čj. III. ÚS 511/03-17 ze dne 20. 8. 2004 Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil, a to jen z toho důvodu, že uvedené usnesení Nejvyššího soudu postrádalo odůvodnění. Následně dovolací soud o podaném dovolání znovu rozhodl výrokově stejným způsobem jako v usnesení Ústavním soudem zrušeném, avšak v zevrubném odůvodnění tohoto svého rozhodnutí vysvětlil důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly; spolu s uvedenými rozsudky nižších soudů je ústavní stížností napadeno i toto usnesení. Z uvedené rekapitulace jest patrno, že se Ústavní soud již jedenkráte tvrzené protiústavnosti rozsudků nalézacího i dovolacího soudu zabýval. Od závěrů prezentovaných usnesením sp. zn. III. ÚS 287/02 nemá Ústavní soud důvodu se odchylovat, na tyto závěry odkazuje a znovu opakuje, že na rozhodnutích Okresního a Krajského soudu v Hradci Králové nic protiústavního neshledává. Ani usnesení Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti vytýkat ničeho. Po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu Nejvyšší soud podrobně vyložil, z jakých důvodů neshledal stěžovatelovo dovolání přípustným, a přezkoumatelným a srozumitelným způsobem vyvrátil stěžovatelovy právní názory; úvahy Nejvyššího soudu upínající se k tomu, že dovolání není přípustné, neshledává Ústavní soud v projednávané věci za rozporné s kautelami ústavnosti, pročež nezbývá, než aby i v této části byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou. Z vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta dle ust. 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu