Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 1996, č. j. 22 Ca 263/96-27, se z r u š u j e .
Odůvodnění
napadeného rozsudku a k námitce, že nebylo nařízeno jednání pak uvádí, že s ohledem na nález č. 269/1996 Sb. považuje vyjádření za nadbytečné, neboť lze předpokládat zrušení napadeného rozsudku. Účastníci řízení vyslovili souhlas s tím, aby Ústavní soud o věci rozhodl bez ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 ca 263/96. s jehož obsahem se seznámil.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud ovšem tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Proto se Ústavní soud především zaměřil na posouzení toho, zda byla naplněna jedna ze základních zásad spravedlivého procesu, a to právo stěžovatelky na veřejné projednání věci v její přítomnosti a zda jí bylo umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům tak, jak je garantováno v čl. 38 odst. 2 Listiny. V dané věci postupoval Krajský soud v Ostravě podle ustanovení § 250f o.s.ř. a rozhodl dne 21. 11. 1996 o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a o návrhu na odklad jeho vykonatelnosti v nepřítomnosti účastníků. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1996 (publikovaný pod č. 269/1996 Sb.), kterým bylo s účinností od 1. 5. 1997 zrušeno ustanovení § 250f o.s.ř., neboť bylo shledáno neústavním, a to z toho důvodu, že neveřejné projednání věci a absence jakéhokoli opravného prostředku proti rozhodnutí, které bylo v takovém řízení vydáno, zbavuje účastníka možnosti dožadovat se respektování zásad fair procesu. Za této situace je třeba přisvědčit námitce stěžovatelky, že se jí nedostalo náležité soudní ochrany, když Krajský soud v Ostravě její věc projednal bez její přítomnosti. Navíc se jedná o daňovou věc, jejíž posouzení spočívalo v hodnocení řady důkazů, především smluv a daňových dokladů, které svým charakterem byly rozhodující pro zjištění, zda došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku nebo zda jednání subjektů k tomuto úkonu směřovalo. Proto je tedy vyloučeno, s přihlédnutím ke složitosti a závažnosti předmětné věci, ji považovat za věc jednoduchou a skutkově natolik jasnou, aby soud, který přezkoumával zákonnost správního rozhodnutí, rozhodl bez jednání a nedal tak stěžovatelce možnost předstoupit před nezávislý a nestranný soud ve veřejném ústním jednání. Stěžovatelce tak bylo znemožněno, aby náležitě hájila své zájmy a přednesla své argumenty k vysvětlení svého postupu pro plnění daňové povinnosti.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje porušení čl. 90, čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že nepovažoval za nutné zabývat se dalšími námitkami uvedenými v ústavní stížnosti vztahujícími se k meritu věci, neboť za dané situace není oprávněn se vyslovit k tomu, jaký by byl výsledek řízení, kdyby bylo dodrženo právo zaručující spravedlivý proces.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby.
V Brně dne 20. 8. 1997