Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 1995, čj. 22 Ca 395/95-18, se zrušuje.
Odůvodnění
jeho rozsudku, vycházel ze závěru, že v projednávané věci jde jen o posouzení právní otázky, a proto rozhodoval o opravném prostředku stěžovatele proti rozhodnutí Okresního úřadu v Šumperku, okresního pozemkového úřadu, bez jednání s poukazem na ustanovení § 250f o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 250l odst. 2 o. s. ř. Jak však Ústavní soud konstatoval již ve svém nálezu z 15. 5. 1995, sp. zn. IV. ÚS 105/94, nestačí k aplikaci citovaného ustanovení pouhá skutečnost, že jde jen o posouzení otázky právní, neboť musí být splněna především základní podmínka v tomto ustanovení uvedená, totiž že jde o jednoduchý případ. Za takový případ však posuzovanou věc považovat nelze, uváží-li se, že jde o posouzení hranic věcné působnosti mezi zákonem č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a to v těch případech, kdy uplatněním vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, došlo ke ztrátě zemědělského majetku. Pokud tedy v projednávané věci rozhodl Krajský soud v Ostravě bez jednání, porušil tím stěžovatelovo ústavně zaručené právo, zakotvené v již citovaném článku 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud setrvává rovněž na stanovisku, uvedeném již v citovaném nálezu, že v případech, kdy ke ztrátě vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě, došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu, a to s odvoláním na vládní nařízení č. 15/1959 Sb., ačkoli se tak stalo v rozporu s tímto nařízením, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě, i když v jeho ustanovení § 6 není výslovně vládní nařízení č. 15/1959 Sb. uvedeno. Toto stanovisko ostatně Krajský soud v Ostravě zaujal, a to dokonce v téže věci, i ve svém rozhodnutí ze dne 25. 2. 1994, sp. zn. 22 Ca 507/93, v napadeném rozhodnutí však dospěl ke zcela kontradiktornímu závěru, že, jak již bylo konstatováno, stěžovatelův nárok, který měl a mohl být uplatněn podle zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, již nelze uplatnit podle zákona č. 195/1993 Sb. (správně zákona č. 229/1991 Sb.), a to bez ohledu na to, zda jde či nejde o majetek zemědělský nebo zda jeho odnětí podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. bylo v rozporu s tehdejšími předpisy. Tím, že Krajský soud v Ostravě v napadeném rozhodnutí věc z výše uvedených hledisek vůbec nezkoumal, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny, článku 90 Ústavy ČR, jakož i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. června 1996