Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. S., právně zastoupeného Mgr. Janem Panošem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. prosince 2007, č.j. 25 T 139/2007-1182, Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008, č.j. 67 To 18/2008-1248, Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. ledna 2008, č.j. 25 T 139/2007-1240, a Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008, č.j. 67 To 19/2008-1256, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, podle čl. 8 odst. 5 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být vzat do vazby leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu, dále právo zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům; uvedená práva jsou zaručena rovněž v čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výše uvedeným usnesením ze dne 20. prosince 2007 Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl o podáních stěžovatele a druhého spoluobviněného takto: zamítnul stížnost proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 5. prosince 2007, sp. zn. 2 Zt 170/2007 (výrok I.), zamítl žádost o propuštění z vazby (výrok II.), zamítl žádost o přijetí písemného slibu (výrok III.), zamítl žádost o přijetí záruky a na stanovení dohledu probačního úředníka (výrok IV.) a rozšířil vazební důvody o důvody dle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu (výrok V.). Stížnost do tohoto usnesení Městský soud v Praze svým usnesením sp. zn. 67 To 18/2008 zamítl. Výše uvedeným usnesením ze dne 10. ledna 2008 Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl o ponechání stěžovatele a druhého obviněného ve vazbě. Stížnost do tohoto usnesení Městský soud v Praze zamítl pod sp. zn. 67 To 19/2008. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho výše zmíněných práv, když důvody pro ponechání ve vazbě nebyly a soudy ani svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. V mezidobí se stěžovatel ke svému jednání doznal a tím pominuly jakékoliv úvahy o útěku či skrývání. Závěrem uvedl, že poslední svoji žádost o propuštění z vazby ze dne 13. února 2008 odůvodnil rovněž zdravotními komplikacemi, které výrazně modifikují kvalitu jeho života. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že napadenými rozhodnutími došlo ke zkrácení jeho zaručených práv a tato rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 25 T 139/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat. Argumentace stěžovatele se zaměřila na zpochybňování důvodnosti rozhodnutí obecných soudů o vazbě. Přitom v podstatné míře se jedná o námitky, které stěžovatel uplatnil již ve stížnosti proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. prosince 2007, jimiž se Městský soud v Praze zabýval. Ze spisu nalézacího soudu pak Ústavní soud shledal, že dne 7. dubna 2008 vydal Obvodní soud pro Prahu 7 usnesení č.j. 25 T 139/2007-1320, kterým byl přijat písemný slib stěžovatele (výrok I.), nad stěžovatelem byl vysloven dohled probačního úředníka (výrok II.) a stěžovatel byl propuštěn na svobodu (výrok III.). Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Správností hodnocení obecnými soudy se Ústavní soud zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Obecné soudy v projednávané věci posoudily všechny okolnosti případu a na jejich základě dospěly k závěru o důvodnosti ponechání stěžovatele ve vazbě. Důvody, které je vedly k těmto rozhodnutím, popsaly v odůvodněních nápadených rozhodnutí dostatečně a srozumitelně. Ústavní soud neshledal, že by při svém rozhodování jednaly v rozporu se zákonem ani v rozporu s procesními zásadami. Shodný postup následně vedl i k vydání citovaného rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby. Stěžovatel je stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu za situace, kdy jeho jednání bylo posouzeno jako trestné v souladu s čl. 39 Listiny, resp. s trestním zákonem. Postup soudů splňoval podmínky stanovené trestním řádem. Ústavní soud tedy neshledal zkrácení stěžovatele v právu zaručeném v čl. 8 odst. 2 Listiny. Rovněž rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě (čl. 8 odst. 5 Listiny) probíhalo na základě zákona a nedošlo ani k ponechání stěžovatele ve vazbě déle než umožňuje zákon. Z ústavní stížnosti ani z napadených podkladů není patrné, v čem měl podle stěžovatele spočívat zásah do práva na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Proto Ústavní soud konstatuje, že k takovém zásahu do tohoto zaručeného práva nedošlo. Pokud stěžovatel Ústavnímu soudu předestřel pouze svůj nesouhlas se závěry obecných soudů, který je s ohledem na omezení jeho osobní svobody pochopitelný, neznamená to, že soudy při rozhodování pochybily. S ohledem na uvedené okolnosti Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě předložených podkladů dospěly k závěru o potřebě ponechat stěžovatele ve vazbě. Poté, co okolnosti doznaly změn, rozhodl Obvodního soudu pro Prahu 7 o propuštění stěžovatele z vazby. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 2008 Michaela Židlická předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu