IV. ÚS 82/97

Odůvodnění

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, došlo ke zrušení předchozích rozsudků z jiných důvodů, než kterých se dovolávala stížnost ministra spravedlnosti. V novém řízení pak byl stěžovatel rozsudky, které napadá touto ústavní stížností, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.Dále ze soudního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel byl Okresní odvodní komisí v Opavě dne 17. 3. 1995 uznán trvale neschopným výkonu vojenské základní služby.

Stěžovatel trvá na názoru, že byl odsouzen opakovaně za stejný trestný čin a že všechny obecné soudy, které se věcí zabývaly, včetně Nejvyššího soudu ČR, ignorovaly stanovisko, které v obdobné věci vyslovil Ústavní soud. Stěžovatel má za to, že byl porušen čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť byl již jednou potrestán za to, že trvale odmítl vykonávat vojenskou službu. Opakované soudní stíhání z důvodu svědomí považuje za rozporné též s čl. 4. odst. 4 Listiny a s čl. 7 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dne 5. 8. 1997 stěžovatel svoji stížnost rozšířil a navrhl, aby Ústavní soud zrušil též rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Tzn 12/95, ze dne 21. 2. 1996, neboť část odůvodnění tohoto rozsudku je vlastně ideovým základem rozsudků napadených ústavní stížností a je tedy závazná pro nižší soudy. Při jednání dne 28. 8. 1997 pak právní zástupce stěžovatele podání doplnil, že především považuje za nutné vyslovit zásadní nesouhlas s tou částí rozsudku Nejvyššího soudu ČR, která porovnává čin stěžovatele s pokusem trestného činu vraždy. Takové srovnání považuje za naprosto nevhodné a zavádějící, neboť srovnává pokus trestného činu a jeho dokonání, navíc v rovině, která nemůže obstát.

Ve vyjádření, které jako účastník řízení podal Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci, zastoupený předsedou senátu JUDr. S. P., jsou především vyvraceny námitky stěžovatele pokud jde o okolnosti doručení povolávacího rozkazu. Podle názoru soudu stěžovatel převzal povolávací rozkaz do vlastních rukou a tím, že se dostavil k Okresní vojenské správě v Opavě, kde znovu opakoval své rozhodnutí nenastoupit vojenskou službu, dal najevo, že plně pochopil povinnosti, které mu z tohoto rozkazu vyplývají. Pokud jde o právní posouzení věci odkazuje účastník řízení na odůvodnění svého rozhodnutí, které je souladné s názorem Nejvyššího soudu ČR, aniž by se zabýval odlišným právním názorem Ústavního soudu. Podstatnou část vyjádření pak tvoří argumentace blíže odůvodňující závěr, že stěžovatel nepodal odvolání proti prvostupňovému rozsudku včas a že tedy odvolací soud postupoval správně a v souladu se zákonem, když jeho odvolání jako opožděné zamítl.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdalo, aniž by se k věci vyjádřilo.

Ústavní soud se nejprve musel vypořádat s tím, zda jsou splněny formální náležitosti pro podání ústavní stížnosti. Jak totiž vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, bylo odvolání stěžovatele odmítnuto pro pozdní podání a je tedy otázkou, zda stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv, tak jak mu to ukládá ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Aniž by se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatele, že i v tomto směru odvolací soud pochybil a že odvolání bylo podáno včas, dospěl Ústavní soud k závěru, že neodmítne přijetí ústavní stížnosti, neboť stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a splňuje podmínky stanovené § 75 odst. 2 cit. zákona o Ústavním soudu.

Na druhé straně však Ústavní soud byl nucen odmítnout návrh na zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, a to z důvodu uplynutí lhůty stanovené v § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jakož i z toho důvodu, že nelze ústavní stížností napadat toliko odůvodnění rozhodnutí.

Po zhodnocení výše popsaného skutkového stavu neshledal Ústavní soud žádné důvody k tomu, aby zásadně měnil svůj právní názor vyslovený v nálezu sp. zn.IV. ÚS 81/95, ze dne 18. 9. 1995. Ústavní soud je proto nucen znovu opakovat, že jestliže trestní zákon v ustanovení § 269 odst. 1 stanoví podstatně přísnější trest pro toho, kdo nenastoupí vojenskou službu s úmyslem vyhnout se jí trvale, je nepřijatelné vykládat toto ustanovení tak, že trvale je vlastně dočasně či krátkodobě. Při takovém výkladu by četnost trestných činů byla určována vlastně počtem povolání ke službě, které orgán vojenské správy vydá či nevydá. Je nepochybné, že i po odsuzujícím rozsudku za první takový čin je možné doručit povolávací rozkaz nový, jeho neuposlechnutí však nelze hodnotit jako nový trestný čin, byl-li v předchozím soudním řízení zjištěn úmysl nenastoupit službu trvale. Posledně zmíněný názor ostatně neodmítá ani Nejvyšší soud ČR, když na str. 16 odůvodnění svého rozsudku z 21. 2. 1996 uvádí, že za situace, kdy byl v předchozím řízení uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem a k dalšímu nenastoupení služby došlo ve zkušební době tohoto podmíněného odsouzení, představuje opětovné úmyslné nenastoupení služby skutečnost, která odůvodňuje nařízení výkonu trestu odnětí svobody, a to bez ohledu na skutečnost, zda v opětovném nenastoupení služby lze spatřovat nový trestný čin či nikoli.

S ohledem na situaci, kdy obecné soudy vědomě odmítají respektovat v obecné rovině právní názor Ústavního soudu, musel se tento soud znovu zevrubně zabývat otázkou, zda aplikovaný právní předpis, tedy ustanovení § 269 trestního zákona, obstojí z hlediska ústavnosti a zda tedy postačí, aby Ústavní soud jen opakovaně deklaroval svůj názor na jeho ústavněprávní interpretaci. Je totiž nepochybné, že úmyslem zákonodárce na začátku let šedesátých bylo opakovaně kriminalizovat a opakovaně věznit každého, kdo trvale odmítal vojenskou službu. Tyto předpisy navíc byly vydány za situace, kdy jakákoli alternativní služba nebyla připuštěna. Ústavní soud si je plně vědom toho, že současný stav v posuzování tzv. odmítačů vojenské služby není určován jen úpravou trestněprávní, ale i platným zněním branného zákona, který výslovně neumožňuje zprostit vojenské povinnosti osobu, která byla pravomocně odsouzena za trvalé odpírání vojenské služby, resp. vykonala trest. Stejně tak si je Ústavní soud plně vědom i toho, že jeho interpretace se odlišuje od zažitého a po desetiletí neměnného nazírání vojenských (dnes obecných) soudů na problematiku totožnosti skutku u těchto trestných činů. To však nic nemění na pevném přesvědčení Ústavního soudu, že postupy obvyklé v dobách, kdy jen samotné dovolání se základních lidských práv a svobod mohlo být samo o sobě důvodem perzekuce, nemohou být dogmaticky a naprosto necitlivě ke změněným společenským poměrům uplatňovány i nadále. Již v rozhodnutí, od jehož vydání uplynuly takřka dva roky, vyslovil Ústavní soud zcela zřetelně naději, že tehdejší jeho rozhodnutí bude pro obecné soudy vodítkem při budoucím rozhodování o výměře trestu u těch jednotlivců, kteří trvale odmítají výkon vojenské, resp. civilní služby. Dále Ústavní soud dovodil, že platná právní úprava poskytuje soudům dostatečný prostor k tomu, aby postih byl takové intenzity, aby nedošlo k nepochybně nežádoucímu zvýhodnění těch, kdo právo porušují, oproti těm, kdo svoje povinnosti řádně splní. Po zvážení všech uvedených skutečností však senát nedospěl k závěru, že by aplikované ustanovení trestního zákona, jakkoli zřejmě vyžaduje, stejně jako některá další, změny a úpravy, bylo ve své podstatě neústavním a zakládalo by tedy povinnost senátu řízení přerušit a věc předložit k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle ustanovení § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud pro rozpor napadeného soudního rozhodnutí s ustanoveními čl. 40 odst. 5 Listiny, jakož i čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. srpna 1997