Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Ing. N. K., zastoupené JUDr. Janem Schramhauserem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení ad 2) schůze věřitelů podle zápisu Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, č. j. MSPH 93 INS 30443/2015-B-11, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Městský soud v Praze v zápisu ze schůze věřitelů ze dne 17. 1. 2017, č. j. MSPH 93 INS 30443/2015-B-11, zaznamenal pod bodem ad 2) usnesení, kterým stěžovatelce jako věřitelce dlužníka nepřiznal hlasovací právo. Proti usnesení insolvenčního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 17. 3. 2017, navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil a současně aby projednal ústavní stížnost jako naléhavou.
Ústavní stížnost je nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje a které jsou blíže vymezeny v § 72 odst. 3 a 4 téhož zákona. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, která je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy, mj. pokud byly řádně vyčerpány veškeré dostupné procesní prostředky obrany. Stěžovatelka se brání proti dílčímu procesnímu rozhodnutí insolvenčního soudu, který jí v intencích § 51 odst. 1 insolvenčního zákona nepřiznal hlasovací právo na schůzi věřitelů, neboť její pohledávky nebyly doposud přezkoumány a osvědčena existence vzhledem ke skutkové složitosti (jedná se o několik desítek zpravidla ústně uzavřených smluv o zápůjčce). Od Ústavního soudu nelze požadovat, aby vstupoval do probíhajícího řízení u insolvenčního soudu, přezkoumával dílčí úkony a konkrétní postup. Roli Ústavního soudu nelze vnímat tak, že by byl povolán k přezkumu každého jednotlivého rozhodnutí, proti kterému se nelze bezprostředně bránit opravnými prostředky, zvláště jde-li o prosté procesní rozhodnutí týkající se hlasovacích práv na schůzi věřitelů, které může být v dalším řízení revokováno, např. poté, co bude k výzvě soudu doplněna přihláška a pohledávky stěžovatelky dostatečně osvědčeny. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl. Učinil tak bezodkladně poté, co byly splněny zákonné podmínky, a Ústavní soud se proto již zvlášť nezabýval návrhem na vyslovení naléhavosti věci podle § 39 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2017
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj