Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatelky Dipl. Ing. M. H., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010 č. j. 6 Tdo 1260/2010-20, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2009 č. j. 61 To 390/2009-457 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. července 2009 č. j. 2 T 62/2007-439, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její trestní věci. Učinila tak s blíže odůvodněným tvrzením, že v řízení před nalézacím a odvolacím soudem byly nesprávně a v její neprospěch hodnoceny provedené důkazy, zejména relevantní znalecké posudky, v důsledku čehož byla dle svého přesvědčení nesprávně uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu [nejprve dle § 250 odst. 1, 3 písm. b), následně dle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., trestního zákona, ve znění pro posouzení věci rozhodném]. Tím mělo dojít k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pročež se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, vůči jehož rozhodovacím důvodům stěžovatelka ničeho nenamítá, označený soud odmítl její dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu [§ 265i odst. 1 písm. b) tr řádu]. Kasační návrh stěžovatelky ve vztahu k tomuto usnesení Nejvyššího soudu vykazuje znaky zjevné neopodstatněnosti. To z toho důvodu, že vlastní rozhodovací důvody v něm vyložené, proti nimž stěžovatelka - jak uvedeno - ani konkrétně nebrojila, jsou ústavně souladné a kontradikci vůči rozhodovací praxi Ústavního soudu nezakládají (srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, II. ÚS 193/04, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 670/05, II. ÚS 29/06). Ohledně návrhu na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2009 č. j. 61 To 390/2009-457 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. července 2009 č. j. 2 T 62/2007-439 promítá se potom stávající procesní situace potud, že pro aplikaci výjimky uvedené v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z pohledu založení počátku běhu lhůty k podání ústavní stížnosti nejsou splněny náležité předpoklady, když k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání nedošlo v důsledku kvalifikace tohoto odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval. Z toho plyne, že v tomto rozsahu byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené [§ 72 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Pro uvedené bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2011
Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu