Plný text
ÚS 84/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti JO., zastoupené advokátem JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 30. 1. 1995, sp. zn. 9 Co 22/95,
t a k t o
Návrh se odmítá. O d ů v o d n ě n í :
Dne 21. 4. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se JO. (dále jen stěžovatelka) domáhá zrušení rozsudku uvedeného v úvodní části tohoto usnesení. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby TB., a ČS byla ustanovena povinnost vydat jí nemovitosti v katastrálním území B. Stěžovatelka má zato, že tímto rozsudkem došlo k zásahu do jejího práva vlastnit majetek a práva na jeho ochranu. Ústavní stížnost dále obsahuje argumenty, které podle názoru stěžovatelky zpochybňují závěry soudních rozhodnutí. Ústavní stížnost dále argumentuje tím, že postupem Krajského soudu v Ostravě jí bylo znemožněno hájit řádně svá práva, když tento soud sice připustil dovolání, avšak tento výrok řádně neodůvodnil. Závěrem se pak uvádí, že ústavní stížnost je podávána 1
IV. ÚS 84/95 i z důvodu § 75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka je toho názoru, že stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy. Tento význam je spatřován v tom, že jde o posouzení otázky zásadního významu, a že řešení tohoto případu může mít vliv i na řadu obdobných sporů. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným soudům obecným (viz např. rozhodnutí IV. ÚS 23/93, III. ÚS 23/93, Pl. ÚS 18/94 atd.). Ústavnímu soudu nepřísluší tedy působit jako třetí instance, případně jako náhradní instance v případech, kdy není připuštěno dovolání, ani mu nepřísluší sjednocovat případnou rozpornou judikaturu obecných soudů. Tím spíše nepřísluší Ústavnímu soudu nahrazovat svojí činností činnost dovolacího soudu v případě, kdy odvolací soud, vědom si zřejmě právní významnosti problému, dovolání ve svém rozhodnutí výslovně připustil. Tím, že stěžovatel této možnosti nevyužil, nepostupoval před podáním ústavní stížnosti tak, jak mu ukládá ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. Ústavní soud v tomto případě nesdílí názor stěžovatelky, že stěžující si straně je dáno na výběr, zda využije možnosti dovolání, či zda se, s odvoláním na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, bude domáhat toho, aby Ústavní soud plnil de facto roli Vrchního či Nejvyššího soudu. Z výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud o ústavní stížnosti tak, že ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. f), ve spojení s ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jako nepřípustnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 19. května 1995
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj