Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti KUBDAT Software, s.r.o. "v likvidaci", se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Adamem Daňkem, advokátem se sídlem V [adresa] proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 2015 č. j. 19 C 84/2015-183 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015 č. j. 70 Co 433/2015-201, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "soud II. stupně"), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "soud I. stupně") týkající se odmítnutí žaloby na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") z důvodu nedoplnění podání podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.). Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku procesních vad a nesprávného postupu soudů, kdy v prvním stupni o odmítnutí její žaloby rozhodoval asistent soudce. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 83 545 737 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena při výkonu veřejné moci nesprávným, resp. neexistujícím úředním postupem a nesprávnými, nezákonnými, popř. neexistujícími rozhodnutími rejstříkového soudu, orgánů činných v trestním řízení a soudem ustanovené likvidátorky. Soud I. stupně v záhlaví označeným rozhodnutím žalobu odmítl podle § 43 odst. 2 o. s. ř. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žaloba ve spojení s doplňujícími podáními byla navzdory textové rozsáhlosti nejasnou v tom smyslu, že neobsahovala specifikaci konkrétního nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, které by měly být v příčinné souvislosti se stěžovatelkou tvrzenou škodou, jejíž náhrady se domáhala. Na základě odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno v záhlaví označeným rozhodnutím soudu II. stupně.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12).
V projednávané věci stěžovatel rozporuje zejména nesprávný postup soudu I. stupně, který žalobu stěžovatele odmítl pro její neopravení či nedoplnění s tím, že v řízení nebylo možné pro tento nedostatek pokračovat. Napadené rozhodnutí vydal asistent soudce, jehož rozhodovací pravomoc na základě § 36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále též jen "zákon o soudech a soudcích"), odpovídá pravomoci vyššího soudního úředníka podle zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství (dále jen "zákon o soudních úřednících"). Podle platného znění § 11 zákona o soudních úřednících může soudní úředník v občanském soudním řízení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou vedení jednání ve věci samé, rozhodování ve věci samé formou rozsudku nebo v dalších taxativně uvedených případech.
K rozsahu provádění úkonů vyššími soudními úředníky se Ústavní soud vyjádřil v usnesení sp. zn. III. ÚS 1531/09, kde uvedl, že v případě pochybností, zda může určitý úkon učinit jiná osoba než soudce, je třeba vykládat takové ustanovení zákona restriktivně, tj. že jej učinit nemůže. V projednávané věci nicméně Ústavní soud neshledává pochybnosti, zda daný úkon mohla učinit jiná osoba a ztotožňuje se se závěry soudu II. stupně, podle něhož usnesení o odmítnutí žaloby z důvodu neopravení či nedoplnění podání podle § 43 odst. 2 o. s. ř. nemělo povahu rozhodnutí ve věci samé a mohlo tedy být vydáno asistentem soudce podle § 36a odst. 5 zákona o soudech a soudcích ve spojení s § 11 zákona o soudních úřednících.
Ústavní soud respektuje závěry soudu II. stupně, podle něhož na posouzení projednávané věci nedopadá stěžovatelem zmiňovaný nález zdejšího soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/10. Tímto nálezem Ústavní soud zrušil ke dni 31. 12. 2013 ustanovení § 11 zákona o soudních úřednících z důvodu jeho rozporu s tehdejším ustanovením § 10 téhož zákona. Podle dřívějšího znění § 10 zákona o soudních úřednících mohl vyšší soudní úředník provádět jenom to, co bylo v tomto ustanovení výslovně uvedeno, zatímco podle § 11 mohl činit všechno kromě toho, co mu bylo výslovně zakázáno. Dne 1. 1. 2014 však nabyl účinnosti zákon č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Součástí tohoto zákona byla mimo jiné též změna zákona o soudních úřednících, na jejímž základě bylo do tohoto zákona znovu vráceno ustanovení § 11 v upravené podobě, současně však došlo ke zrušení ustanovení § 10 zákona o soudních úřednících.
Soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí popsal, jak vedl stěžovatelku (žalobce) k opravě žaloby. Usnesením ze dne 30. 3. 2015 č. j. 19 C 84/2015-35 (potvrzeným k námitkám stěžovatelky usnesením ze dne 6. 8. 2015 č. j. 19 C 84/2015-149) jej vyzval k odstranění v usnesení vytčených vad žaloby, k čemuž jí poskytl přiměřenou lhůtu s poučením, že nebude-li podání ve stanovené lhůtě opraveno a doplněno, soud podání usnesením odmítne. Stěžovatelka na výzvu soudu reagovala podáními, jimiž k opravě žaloby nedošlo. Soud I. stupně též v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vysvětlil, v čem spočívaly vady, které nebyly odstraněny a pro něž nebylo možno žalobu projednat. Civilní soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů nebyla žaloba způsobilá k projednání, neboť stěžovatelka dovozovala odpovědnostní titul z kumulace celé řady skutků různých subjektů, k nimž došlo v letech 2003 až 2011. Rovněž soud II. stupně se v odůvodnění rozhodnutí podrobně zabýval všemi námitkami stěžovatelky.
Oba soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a úplně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal důvody ke kasaci napadených rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Jaromír Jirsa předseda senátu