Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 4, se sídlem v [adresa] zastoupeného JUDr. S. V., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v [adresa] směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 609/2008-26 ze dne 26. ledna 2009 a proti výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 33 Nc 7701/2004-12 ze dne 28. ledna 2008 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním učiněným ve lhůtě a po včasném odstranění vady splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") v jeho celém rozsahu, jakož i v záhlaví citovaného výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), a to s odkazem na porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 a čl. 82 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal rovněž návrh na zrušení věty prvé § 89 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád").
Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat v záhlaví citovaná rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Důvody, pro které obecné soudy rozhodly výroky, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, v odůvodnění tohoto rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlují, přičemž Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli k nim dalšího dodávat, na tyto odkazuje. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, takže stěžovatelovy námitky důvod ke kasaci v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a v záhlaví uvedeného výroku III. rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 založit nemohly.
Ústavní soud se navíc ústavními stížnostmi totožného stěžovatele, které se týkají této problematiky, v minulosti již zabýval. Zaujal k ní jednoznačný názor, vycházející ze stěžovatelem zpochybněného stanoviska Pl. ÚS-st. 23/06, vydaného podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu, jímž Ústavní soud zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní judikatuře v této otázce. Ústavní soud ani v nyní projednávané věci neshledal důvod, aby se od názoru vysloveného a zdůvodněného v uvedeném stanovisku pléna odchyloval.
Jak plyne z rozhodnutí Ústavního soudu o předchozích ústavních stížnostech stěžovatele i z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel byl se stanoviskem Ústavního soudu k dotčené problematice a z něj vycházející judikaturou Ústavního soudu opakovaně seznámen. Pouhý nesouhlas stěžovatele s tímto stanoviskem tedy nemůže být důvodem, aby Ústavní soud znovu již použitou argumentaci rozváděl, a stačí, když na ni v projednávaném případě plně odkáže. Jinak tomu není ani v případě tvrzení stěžovatele o rovnocenném postavení exekutora a soudce při rozhodování o nákladech řízení. Jak Ústavní soud ve svém stanovisku konstatoval, exekutor má totiž v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Ani v případě vlastního provádění exekuce, byť byla na exekutora přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, není jeho postavení zcela shodné s postavením soudce. Exekutor je na výsledku exekuce materiálně zainteresován a i při provádění exekuce prostřednictvím soudního exekutora jsou zásadní rozhodnutí, týkající se exekučního řízení, ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu.
Skutečnost, že zákon (exekuční řád) přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, v žádném případě nezakládá rovné postavení soudce a exekutora. Ostatně pokud by tomu tak bylo, nemohl by být exekutor vůbec účastníkem řízení před Ústavním soudem, a to ani v případě rozhodování soudu o nákladech řízení, neboť stát není nositelem lidských práv a svobod. Skutečnost, zda nedosažení přiměřeného zisku ovlivní materiální nezávislost exekutora či nikoliv, nelze chápat jako důvod pro zrušení tohoto, jak již bylo shora uvedeno, ústavně konformního ustanovení.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud návrhem na zrušení věty první ustanovení § 89 exekučního řádu nezabýval. Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2009
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu