Ústavní soud rozhodl dne 26. května 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. Č., zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2008 č. j. 28 Cdo 4959/2007-103, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2007 č. j. 54 Co 132/2007-84 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 12. 2006 č. j. 12 C 170/2005-56, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel s tvrzením o porušení práv garantovaných mu ustanoveními čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol č. 1") napadl shora označená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel, který se jako postupník dle zákona o půdě neúspěšně soudně domáhal převedení konkrétních pozemků, ve své ústavní stížnosti polemizoval se závěry učiněnými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publikován jako č. 531/2005 Sb.), neboť postupníci by podle něj měli mít stejné postavení jako přímí restituenti. Obecné soudy paušální aplikací závěrů Ústavního soudu vyslovených v citovaném nálezu na stěžovatelův případ nepřípustně zasáhly do ústavně chráněných základních práv a svobod. Je totiž třeba rozlišovat, což jinak činí i Nejvyšší soud, mezi osobami, které usilují o pozemky ze spekulativních důvodů, a osobami, jež jsou k vymáhání pozemků vedeny nespekulativními důvody (např. chtějí pečovat o půdu). K posléze jmenované skupině patří i stěžovatel, jelikož je soukromým rolníkem. Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný. Jádrem ústavní stížnosti je polemika s právními závěry, jež Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, a jejich aplikací na stěžovatelův případ. Zmiňovaným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb. (dále jen "zákon o půdě"), a ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků); to však pouze ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, a k jejich dědicům. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu nezrušil napadená ustanovení i ve vztahu k osobám, jež nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ústavní soud neshledal důvod, proč se od právních závěrů vyslovených v citovaném nálezu odchýlit; v aplikaci těchto právních závěrů obecnými soudy na stěžovatelův případ nespatřuje porušení stěžovatelových základních práv a pro stručnost na bezchybné právní závěry obecných soudů i citovaný nález Ústavního soudu odkazuje. Krátce řečeno, stěžovatel jako postupník na vydání pozemků nemá nárok; obdobné ústavní stížnosti postupníků proti postupu obecných soudů Ústavní soud setrvale odmítá (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2913/07 či I. ÚS 86/08, obě dostupná z http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k výše uvedenému postupovaly obecné soudy ústavně konformně, když při rozhodování o žalobě stěžovatele respektovaly uvedený nález Ústavního soudu, jak jim ostatně ukládá čl. 89 odst. 2 Ústavy, a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě. Napadenými rozhodnutími tedy nedošlo k porušení stěžovatelova práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 26. května 2008
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu