IV. ÚS 866/10

Odůvodnění

Návrhem podaným dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včas, se navrhovatelka domáhala zásahu Ústavního soudu proti postupu policejního orgánu ve výše uvedené věci, neboť jím mělo dojít k narušení jejího ústavně zaručeného práva nedotknutelnosti soukromí, zakotveného v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na domovní svobodu, zakotvené v čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny, a právo na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhovatelka ve svém podání uvedla, že pochybení policejního orgánu spočívalo v provedení domovní prohlídky, která se uskutečnila na základě příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2010, č.j. 0 Nt 6502/2010. Příkaz jí byl doručen dne 27. ledna 2010 Policií ČR před samotnou realizací prohlídky. Provedení domovní prohlídky bylo dokumentováno protokolem, z něhož je zřejmé, že dosud nedošlo k zahájení trestního stíhání konkrétní osoby. Prohlídka byla provedena dne 27. ledna 2010 v ranních hodinách, realizace příkazu tedy byla bezodkladná a byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon. V příkazu k domovní prohlídce však taková možnost provedení nebyla deklarována, ani odkazem na příslušné ustanovení trestního řádu, pouze v něm bylo uvedeno, že k prohlídce má dojít v čase od 00.00 hod. dne 27. ledna 2010 do 3. února 2010. Podle navrhovatelky to tedy byl policejní orgán, nikoliv soud, který posuzoval naléhavost úkonu. Okolnosti příkazu k domovní prohlídce navrhovatelka napadla samostatnou ústavní stížností. Navrhovatelka dále namítala, že ani z protokolu není zřejmé, zda domovní prohlídka byla provedena za soudem stanovených podmínek, tedy za účasti kriminalistického technika, když z protokolu je evidentní toliko účast nezúčastněné osoby. Dále navrhovatelka uvedla, že před započetím domovní prohlídky byla vyslechnuta, obsah tohoto výslechu však byl zdokumentován pouze formou záznamu o obsahu výslechu bez podpisu navrhovatelky. Navrhovatelka tedy měla uvést, že v domě je umístěn její služební notebook, popřela však, že se na něm nacházejí data vztahující se k prošetřované veřejné zakázce. Policejní orgán jí však poté nesdělil, že i přes její vyjádření považuje notebook za důležitý pro trestní řízení a nevyzval navrhovatelku, zda je ochotna k jeho dobrovolnému vydání. Namísto toho zahájil realizaci domovní prohlídky a notebook bez dalšího odňal. Za daných okolností má proto navrhovatelka za to, že policejní orgán prováděl domovní prohlídku nad rámec zmocnění, odňal jí věci bez ohledu na vůli a možné svolení, a nesplnil tak zákonné podmínky konkretizující přípustnost ústavní výjimky z nerušeného výkonu zaručených práv a svobod. Navrhovatelka se proto domáhala, aby Ústavní soud vyslovil, že při provádění domovní prohlídky byla porušena její zaručená práva; aby Ústavní soud zakázal Policii ČR pokračovat v porušení uvedených práva a svobod navrhovatelky; aby Ústavní soud přikázal Policii ČR obnovit stav před provedením domovní prohlídky a vrátit jí odňaté věci.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností, příkazem k domovní prohlídce a protokolem z provedení domovní prohlídky, dospěl k závěru, že návrh je nepřípustný. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR), to tedy znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech, tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Podle ustanovení § 160 odst. 4, ve spojení s § 158 odst. 3 písm. h) a i) trestního řádu, je v pravomoci policejního orgánu provádět neodkladné a neopakovatelné úkony a zajišťování věcí, zákonem souladným postupem, přičemž tato jeho činnost je podrobena kontrole v následném trestním řízení. "Povahu úkonu jako neodkladného a neopakovatelného je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Je třeba přitom přihlížet k vývoji soudní praxe ohledně těchto úkonů, když soud je orgánem, který je oprávněn při svém rozhodování posuzovat v konečné fázi, zda je ten který úkon neodkladný nebo neopakovatelný." (viz Trestní řád, komentář - díl I, 4. vydání, C.H.Beck, 2002; § 160 odst. 30). Stejně tak bude na obecném soudu posouzení, zda důkazy v trestním řízení užité byly zajištěny (odňaty) zákonem presumovaným způsobem. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost, kterou navrhovatelka napadla rozhodnutí soudu o nařízení domovní prohlídky bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 23. března 2010 a byla jí přidělena sp. zn. I. ÚS 867/10. Usnesením ze dne 22. června 2010 pak byla tato ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávaném případě tato situace nastala, a proto Ústavní soud návrh odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. července 2010

Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka