Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti Goldfein CZ, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou, AK se sídlem [adresa] 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2011 č. j. 8 Afs 43/2011-121 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tím, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jež je zakotveno v ustanovení čl. 36 a násl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny. Konkrétně stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu vytkla, že akceptoval postup správních orgánů, které neuznaly některé její daňově uznatelné náklady za rok 2005. Závěr správních orgánů i správních soudů, podle něhož při prokazování daňově uznatelných nákladů neunesla důkazní břemeno, považuje stěžovatelka za zcela rozporný se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatelka dle svého názoru důkazní břemeno unesla, a pakliže měl správce daně o jí tvrzených a dokazovaných skutečnostech pochybnosti, měl tuto svou domněnku prokázat sám [ve smyslu ustanovení § 31 odst. 8 a 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád")] a nikoliv požadovat další důkazy po stěžovatelce. II. Bližší obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh soudního řízení před správními soudy (a předtím před finančními orgány) netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
III. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posoudil, zda Nejvyšší správní soud v řízení svévolně neaplikoval právní normy bez rozumného odůvodnění či zda se právní závěry jím učiněné nedostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními či zda jinak nebylo jím postupováno v rozporu s ústavně chráněnými právy stěžovatelky. Pro zásah Ústavního soudu však důvody takto naznačené nalezeny nebyly. Námitky, jež stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti, se v podstatě shodují s námitkami, které přednesla již v předchozích fázích řízení a které byly opakovaně - naposledy pak Nejvyšším správním soudem - vyčerpávajícím způsobem vypořádány. Opětovné použití těchto námitek v ústavní stížnosti (aniž by tyto byly reálně obohaceny o ústavní rozměr) staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, což je však role, která mu - jak plyne i ze shora vyloženého - nepřísluší. Jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud posoudil otázku přechodu důkazního břemene ve smyslu ustanovení § 31 odst. 8 a 9 daňového řádu zcela v souladu se svou konstantní a bohatou judikaturou (srov. i Nejvyšším správním soudem citované rozsudky ze dne 31. 5. 2007 č. j. 9 Afs 30/2007-73 či ze dne 16. 7. 2009, č. j. 1 Afs 57/2009-83). Argumentace Nejvyššího správního soudu byla založena na ustáleném právním názoru, podle něhož sama existence formálně bezvadných účetních dokladů (předložených stěžovatelkou) sama nemusí prokazovat, že se operace, která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila. Pochybnosti správce daně o stěžovatelkou tvrzených a prokazovaných skutečnostech (které byly dostatečně a přehledně vyloženy již ve zprávě o daňové kontrole, jakož i v následných rozhodnutích) byly proto způsobilé přenést důkazní břemeno zpět na stěžovatelku. Za takového stavu nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních výhrad proti závěru, že stěžovatelka své důkazní břemeno neunesla a že jí deklarované daňově uznatelné náklady za rok 2005 správcem daně uznány být nemohly. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu