ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A.B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 1998, sp. zn. 9 To 73/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 66/97, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 6. ledna 2000 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, označené jako ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení shora napadených rozsudků, kterými bylo, dle jejího názoru, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušeno její právo na spravedlivý proces, porušena zásada presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), když byla napadenými rozsudky odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Ve své ústavní stížnosti poukazuje na nejednoznačné prokázání okolností spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona. Dále se v ústavní stížnosti zabývá vyvracením jednotlivých důkazů, na základě kterých byla odsouzena. Stěžovatelka uvádí, že ve své věci podala podnět ke stížnosti pro porušení zákona, který byl zamítnut. Dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je možné podat ústavní stížnost proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona). Za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V ustanovení § 266 odst. 1 trestního řádu je stanoveno, že k podání stížnosti pro porušení zákona je oprávněn ministr spravedlnosti. Proto není možno považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona za opravný prostředek, který zákon k ochraně práva připouští. Pokud si tedy stěžovatelka odvodila lhůtu k podání ústavní stížnosti nikoliv od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, ale od doručení vyrozumění Ministerstva spravedlnosti, že nebyly shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona, postupovala chybně. S ohledem na uvedené skutečnosti je na podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí ze dne 3. září 1998 třeba hledět jako na ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené v ustanovení § 72 odst. 2 zákona. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ji dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. b) zákona odmítnout, aniž by odstraňoval vady podání (nedostatek právního zastoupení a další). Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 31. ledna 2000 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj