Plný text
ÚS 9/93
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Evou Zarembovou ve věci navrhovatele A.S., zastoupeného advokátem J.S., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí účastníka řízení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 6 Co 916/93, ze dne 26. 8. 1993, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3 C 383/92, ze dne 6. 4. 1993, za účasti a.s. S., jako vedlejšího účastníka,
t a k t o : Návrh se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatel se svým návrhem podaným Ústavnímu soudu ČR - ústavní stížností, domáhal vydání nálezu, jímž by bylo vysloveno, že rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově, čj. 3 C 383/92, ze dne 6. 4. 1991, potvrzené rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 6 Co 916/93 ze dne 26. 8. 1993 je v rozporu s článkem 3 Listiny základních práv a svobod a s článkem 2 Všeobecné deklarace lidských práv a z těchto důvodu se zrušuje. Zároveň s touto ústavní stížností podal návrh na vydání nálezu, ze ust. § 3 odstavce 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů není v souladu s článkem 3 Listiny základních práv a svobod a s článkem 2 Všeobecné deklarace lidských práv, přičemž tuto část petitu dále upravil podáním ze dne 19. 1. 1994. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 1. 12. 1993 a jak bylo zjištěno ze zprávy P.ú., ze dne 6. 1. 1994, byla podána na poštu dne 30. 11. 1993.
Podle § 72 odstavce 2 zákona č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60ti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní soud ČR si vyžádal spis Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 3 C 383/93 a z jeho obsahu zjistil, že rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 8. 1993, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 3 C 383/93, nabylo právní moci dnem 30. 9. 1993. Tímto dnem tedy, jak plyne ze znění citovaného usnesení, počala navrhovateli běžet 60ti denní lhůta k podání ústavní stížnosti, která uplynula dnem 28. 11. 1993. Vzhledem k tomu, že den 28. 11. 1993 připadl na den pracovního klidu, je třeba považovat za poslední den zákonné 60ti denní lhůty nejblíže následující pracovní den, tj. v daném případě 29. 11. 1993. Jestliže však navrhovatel podal ústavní stížnost teprve dne 30. 11. 1993, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. pro její podání a soudce zpravodaj proto musel návrh - ústavní stížnost podle § 43 odstavce 1 písmena b) citovaného zákona odmítnout.
S ohledem na to, že ústavní stížnost byla takto jako opožděná odmítnuta, nebylo možno se dále zabývat ani spojeným návrhem na vyslovení nesouladu ust. § 3 odstavce 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů s článkem 3 Listiny základních práv a svobod a s článkem 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 2. 1994
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj