IV. ÚS 912/15

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Stěžovatelé tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy. K tomu mělo podle stěžovatelů dojít tím, že soudy nesprávně interpretovaly a vypořádaly jejich námitky týkající se namítaného rozdílného přístupu k různým vlastníkům pozemků, neprovedly navržené důkazy a nesprávně posoudily otázku zásahu do vlastnického práva.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé, kteří jsou vlastníky vymezených pozemků v k. ú. [k.ú.], podali dne 14. 4. 2014 návrh na zrušení opatření obecné povahy - územního plánu města Štramberk, vydaného dne 31. 7. 2013 usnesením Zastupitelstva města Štramberka č. 16/218. Jako důvod uvedli, že plocha Z42, která je součástí jejich pozemků, byla v návrhu územního plánu oproti vymezení v konceptu územního plánu zmenšena a její funkční využití bylo změněno z plochy bydlení individuálního - městského a příměstského (BI) na plochu smíšenou obytnou - městské centrum (SMC) a byla zde povolena výstavba maximálně 4 rodinných domů s podmínkou zpracování regulačního plánu. V záhlaví označenými rozsudky Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatelů a Nejvyšší správní soud zamítl jejich kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Jak Nejvyšší správní soud, tak i Krajský soud v Ostravě se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti opatření obecné povahy, kterým byl vydán územní plán města Štramberk. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí judikaturu správních soudů se pak zejména Nejvyšší správní soud zabýval konkrétními žalobními námitkami stěžovatelů, a to jak v rovině skutkové, tak právní. Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání konkrétních námitek došly oba soudy k závěru, že město Štramberk při vydání svého územního plánu nepochybilo a opatření obecné povahy bylo vydáno v souladu s právními předpisy.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Oba soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily.

Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2015

JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu Ústavního soudu

Odůvodnění

Soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimír Sládeček ve svém podání ze dne 23. dubna 2015, adresovaném třetímu senátu Ústavního soudu, uvedl - stručně shrnuto - že ve věci sp. zn. IV. ÚS 912/15, v níž působí jako soudce zpravodaj, by mohly vzniknout pochybnosti o jeho (ne)podjatosti.

JUDr. Vladimír Sládeček uvádí, že ústavní stížností shora uvedených stěžovatelů je napadán m. j. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015 č. j. 1 As 145/2014-61, jímž bylo rozhodováno ve věci návrhu stěžovatelů na zrušení opatření obecné povahy - územního plánu města Štramberk. Členem senátu Nejvyššího správního soudu, který ve věci rozhodoval, byl též soudce JUDr. F. D., Ph.D.

Důvod k možným pochybnostem o podjatosti spatřuje JUDr. Vladimír Sládeček v tom, že s JUDr. F. D., Ph.D. ho spojuje kolegiální a přátelský vztah. Oba se znají více než 10 let, působili a stále i v současné době působí na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, JUDr. D. před jmenováním soudcem Nejvyššího správního soudu působil v době od 20. 6. 2013 do 30. 9. 2014 jako jeho asistent na Ústavním soudě. Tyto skutečnosti by podle názoru JUDr. V. S. mohly vyvolat pochybnosti o jeho nepodjatosti, a to s ohledem na jeho poměr k účastníkům řízení.

Podle § 36 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nebo jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

Třetí senát Ústavního soudu vzal v úvahu obsah spisu sp. zn. IV. ÚS 912/15 a skutečnosti uváděné soudcem JUDr. V. S. a dospěl k závěru, že za daného skutkového stavu nemohou vzniknout pochybnosti o jeho (ne)podjatosti. Vztah mezi soudcem Ústavního soudu a jeho asistentem je "běžným" profesním vztahem, nemajícím na rozhodovací činnost soudce Ústavního soudu bezprostřední vliv. Lze ostatně dodat, že v době, kdy byl vydán napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015 č. j. 1 As 145/2014-61, již JUDr. D. nebyl asistentem soudce JUDr. S.. Ani ta skutečnost, že se JUDr. Sládeček a JUDr. D. osobně znají a jsou v přátelském vztahu, nezakládá sama o sobě důvod k pochybnostem o podjatosti.

Na posuzovanou situaci lze analogicky vztáhnout závěry vyslovené Ústavním soudem v dřívějších judikátech. Ústavní soud v nich vyslovil, že "vztah mezi soudci na jednom pracovišti vyplývající z jejich vzájemného pracovního styku nemůže být důvodem pro vyloučení soudců určitého soudu" a že takovým důvodem není ani "pouhá kolegialita vyplývající ze společného výkonu soudcovské funkce u určitého soudu" (sp. zn. IV. ÚS 67/04, Sbírka nálezů a usn. ÚS sv. 34, usn. č. 42, str. 413). Analogicky lze poukázat i na judikaturu obecných soudů, v níž je zastáván konstantní názor, že pouhý profesionální vztah mezi soudci téhož soudu, spočívající v jejich zařazení na stejném pracovišti, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti některých z těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden z nich dříve podílel (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 9 To 32/2006). Dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nevyplývá z dostupného materiálu žádná skutečnost, která by byla důvodem k pochybnostem o nepodjatosti soudce JUDr. V. S., vyplývající ze vztahu k projednávané věci stěžovatelů nebo k osobám, podílejících se na projednání a rozhodování věci, a to takový vztah, který by jmenovanému soudci bránil ve věci nestranně a spravedlivě postupovat a rozhodovat. Protože nejsou naplněny podmínky pro vyloučení z projednání a rozhodování věci dle § 36 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu, bylo rozhodnuto, že soudce JUDr. Vladimír Sládeček není vyloučen z projednání a rozhodování věci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2015

Jan Musil v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu