Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatelů 1) Mgr. J. S. a 2) Ing. J. U., zastoupených Mgr. Monikou Deislerovou Wetzlerovou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č. j. 30 Co 461/2007-90, 30 Co 462/2007 a Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 9. 2006 č. j. 7 C 3/2005-46, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatelé se domáhali zrušení výše označených rozsudků s tím, že se jimi cítí dotčeni v právech zakotvených v čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod. Uvedli, že jako spoluvlastníkům nemovitosti jim nebylo přiznáno právo na její užívání s poukazem na právo většinového spoluvlastníka, který je z tohoto práva ke společné věci vyloučil a užívá ji pouze pro svou potřebu. Uvedený závěr soudů, opírající se dle odůvodnění rozsudků o právní názor Nejvyššího soudu České republiky, považují za protiústavní.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelé v návrhu dovolávali, zjištěn nebyl. Krajský soud v Praze přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Berouně, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelů na určení rozsahu užívání nemovitosti, a opodstatněně jej potvrdil, když se ztotožnil s provedeným hodnocením důkazů, jakož i s výkladem a aplikací ustanovení § 139 odst. 2 občanského zákoníku. V odůvodnění rozsudku pak vyčerpávajícím způsobem a s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky vyložil, proč navrhovatelé, jímž každému náleží k nemovitosti spoluvlastnický podíl ve výši 1/8, nejsou oprávněni k jejímu užívání, když žalovaná jako spoluvlastnice většinová (k podílu v rozsahu 6/8) o hospodaření s předmětnou nemovitostí, jako společnou věcí, rozhodla tak, že ji užívá sama. Na toto odůvodnění lze v dalším odkázat. Lze dodat, že vlastnické právo neobsahuje jen právo užívání - dle § 123 občanského zákona je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním, v případě spoluvlastnictví k věci pak dle § 139 odst. 2 věta prvá občanského zákona se společnou věcí hospodařit na základě většinového rozhodnutí spoluvlastníků, počítaného podle velikosti podílu. Jde tedy o zákonem vymezená oprávnění a omezení, vyplývající z vlastnických, v dané věci spoluvlastnických, práv a vztahů, v souladu s nimiž bylo soudy rozhodnuto. Konečně pak ve smyslu § 3 občanského zákona výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů mj. nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Pro uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. dubna 2008
Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu