IV. ÚS 92/03: Povinnost soudu poučit účastníka řízení o možnosti podat dovolání

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") . Dovolací soud totiž při posuzování otázky včasnosti podaného dovolání vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové postrádal výrok s poučením o možnosti podat proti předmětnému rozhodnutí mimořádný opravný prostředek ve formě dovolání, kterážto povinnost je ostatně nyní zakotvena, a to výslovně, v ustanovení § 240 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Z těchto, jakož i dalších důvodů domáhá se proto zrušení napadeného usnesení.

Účastník řízení Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze 7. 5. 2003 uvedl, že pro stručnost odkazuje na důvody ústavní stížností napadeného usnesení, z nichž by také mělo vyplynout, že nebylo porušeno žádné z ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Vedlejší účastník M. M. se tohoto postavení dopisem z 3. 5. 2003 vzdala.

Z obsahu spisu sp. zn. 8 C 179/99 Okresního soudu v Ústí nad Orlicí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 2. 2002 č. j. 19 Co 53/2001-89 změnil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 12. 2000 č. j. 8 C 179/99-71 tak, že žalobu s návrhem na určení neplatnosti závěti zůstavitelky Z. S. V poučení uvedl krajský soud, že proti jeho rozhodnutí není přípustné odvolání. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že dovolání stěžovatelky odmítl. V důvodech svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud, že dovolání proti napadenému rozsudku bylo třeba vzhledem k citovaným předpisům projednat podle "dosavadních právních předpisů", tj. podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000. Posuzováno z tohoto pohledu, stěžovatelce uplynula jednoměsíční lhůta k podání dovolání podle ustanovení § 240c a § 57 odst. 1 a 2 o. s. ř. dnem 25. 4. 2000, což znamená, že dovolání podané dne 9. 5. 2002 je opožděné.

Již ve svém nálezu ze dne 31. 5. 1994 sp. zn. III. ÚS 65/93 publikovaném pod č. 27 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 1, roč. 1993, 1994 - I. díl, Ústavní soud uvedl, že obecné soudy mají ex lege povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§ 5 občanského soudního řádu), přičemž občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti (§ 3 občanského soudního řádu); má-li být splněn tento posléze uvedený účel, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen na řízení podle části čtvrté hlavy první občanského soudního řádu, v němž řízení zpravidla končí, ale též na řízení podle téže části hlavy třetí občanského soudního řádu, to ovšem potud, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští. Připuštění dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 občanského soudního řádu, totiž - na rozdíl kupř. od obnovy řízení - není nikterak vázáno na splnění další (omezující) podmínky, takže o tom, zda dovolání účastník podá nebo nikoli, rozhoduje výlučně on sám, aniž by byl jakkoli vázán stanoviskem soudu či jinými okolnostmi. V takovém případě spadá tedy úvaha o podání dovolání (obdobně jako je tomu u odvolání) výlučně do rozhodovací sféry účastníka řízení samotného, a proto - má-li být splněn účel poučovací povinnosti, tak jak se obecně chápe - musí být o tom soudem, proti jehož rozhodnutí opravný prostředek směřuje, poučen. I kdyby nebylo povinnosti soudu vyplývající z již citovaného ustanovení § 5 občanského soudního řádu, vyplývala by tato povinnost pro obecný soud zcela zřetelně z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, která je součástí ústavního pořádku České republiky [čl. 112 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, (dále jen "Ústava")]; pod tam zmíněný "stanovený postup" (při úsilí o právo před nezávislým a nestranným soudem) je totiž třeba zahrnout též právo na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným, a to (v případech stanovených zákonem) i tam, kde jde již o rozhodnutí pravomocné.

Stejné stanovisko vyjádřené v již konstatovaném nálezu zastává Ústavní soud i v projednávané věci, která je skutkově obdobná. Protože totiž, jak konstatuje v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud, bylo třeba věc posoudit podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000, vztahovalo se na danou věc ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zakládající, a to bez dalšího, přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu. Jde tedy o případ zcela odlišný od těch, kdy přípustnost dovolání je vázána stanoviskem soudu či jinými okolnostmi. Záleželo-li tedy podání dovolání výlučně na rozhodnutí stěžovatelky, bylo povinností krajského soudu o této "přípustnosti dovolání bez dalšího" ji poučit, neboť tím, že tak neučinil, porušil již krajský soud základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy. Skutečnost, že tato poučovací povinnost byla výslovně zakotvena teprve v ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř., ve znění příslušné novely, a s jejím nedodržením bylo spojeno prodloužení běhu dovolací lhůty, je z pohledu již konstatovaných závěrů irelevantní, neboť novelou občanského soudního řádu bylo tímto zařazeno ustanovení, jehož dřívější znění ustanovení § 240 o. s. ř. nemohlo v ústavněprávní rovině již nadále obstát.

Protože Nejvyšší soud závěry předchozího nálezu Ústavního soudu, jimž byl navíc ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán, nerespektoval a je nezohlednil, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnosti pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhovět a napadené usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušit.