Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Mgr. E. M., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Šedivým, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. listopadu 2005, č.j. 5 Afs 4/2005-45, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené na uplatňování státní moci jen v případech a v mezích, které stanoví zákon, podle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na svobodu a rovnost v důstojnosti a v právech podle čl. 1 Listiny a právo, aby povinnosti byly ukládány jen na základě zákona a jen při zachování základních práv a svobod podle čl. 4 odst. 1 Listiny.
Finanční úřad v Táboře svým rozhodnutím ze dne 16. února 2004, č.j. 22688/04/110916/2588, dodatečně stěžovateli vyměřil daň z příjmů fyzických osob za rok 1999 ve výši 2,640.000,- Kč. Stěžovatel tento platový výměr napadl odvoláním, které Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, rozhodnutím ze dne 6. září 2004, č.j. 3438/110/2004, zamítlo. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí správní žalobu. Žalobu Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 27. října 2004, č.j. 10 Ca 176/2004-14. I toto rozhodnutí stěžovatel napadl a o jeho kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem napadeným v ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv ústavně právní argumentaci, brojil proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který měl, obdobně jako ostatní orgány veřejné moci, nesprávně interpretovat ustanovení § 24 odst. 2 písm. o) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmu"). V důsledku nesprávného výkladu měla být kasační stížnost zamítnuta, a to přesto, že Nejvyšší správní soud souhlasil se stěžovatelem v otázce nespornosti skutkových otázek. S ohledem uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, vedeného pod sp. zn. 10 Ca 176/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ze spisu správního osudu je patrné, že podstatnou část argumentace předložené v ústavní stížnosti stěžovatel předložil již ve správní žalobě, resp. v kasační stížnosti.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud rovněž neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s jejich hodnocením neztotožňoval. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím vybočil z mezí stanovených procesními předpisy. Ústavní soud tedy neshledal zkrácení stěžovatele v jeho základních právech. Nejvyšší správní soud aplikoval svoji pravomoc v zákonných mezích a způsobem který zákon předvídá. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud neshledal povinnost uloženou stěžovateli Finančním úřadem v Táboře jako nezákonnou, resp. fakt, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími orgánů veřejné moci není samu o sobě možno považovat za jeho zkrácení v základních právech které ve své ústavní stížnosti namítal.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu