Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci návrhu F. R., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem [adresa] směřujícího proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 5 C 132/2006-86 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. ledna 2008, č. j. 25 Co 2/2008-98, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Podáním doručeným Ústavnímu soudu se stěžovatel s odvoláním na porušení jeho práv zaručených Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), zejména jejími čl. 90 a 95, a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména jejím čl. 36, ve spojení s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, upravujícími rovnost účastníků občanského soudního řízení a garantujícími stejná procesní práva všech účastníků řízení, domáhá, aby Ústavní soud rozhodl, že v záhlaví citovanými rozhodnutími (dále jen "napadená rozhodnutí") došlo k porušení ústavních práv stěžovatele a aby napadená rozhodnutí zrušil.
Okresní soud v Jičíně (dále jen "soud prvního stupně") na návrh žalobkyně Obce Úlibice (dále jen "žalobkyně") v řízení o vyklizení bytu usnesením ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 5 C 132/2006-86 (dále jen "usnesení o koncentraci řízení"), koncentroval řízení podle ust. § 118c zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") tak, že stěžovateli uložil, aby do 15 dnů ode dne doručení usnesení označil a doložil důkazy prokazující jeho tvrzení, že výpověď nájmu bytu je neplatná s tím, že k později uvedeným skutečnostem a důkazům nebude soud přihlížet. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 31. ledna 2008, č. j. 25 Co 2/2008-98, usnesení o koncentraci řízení potvrdil.
Stěžovatel se podle tvrzeních uvedených v jeho ústavní stížnosti zejména domnívá, že soud prvního stupně v usnesení o koncentraci řízení měl stejnou povinnost jako stěžovateli uložit též žalobkyni, že vydání usnesení o koncentraci řízení řádně neodůvodnil a že nevyzval stěžovatele k uvedení rozhodných skutečností, ačkoli tak měl učinit. Usnesení o koncentraci řízení má být vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. Odvolací soud pak měl usnesení soudu prvního stupně potvrdit v rozporu se závěry vyplývajícími z judikatury, na kterou stěžovatel poukázal ve svém odvolání, aniž by své závěry jakkoli zdůvodnil. Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány zákonem stanovené podmínky jejího projednání. Mezi základní náležitosti ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], tj. musí nastat situace, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu řízení pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel podal stížnost proti usnesení vydanému v řízení, které v době podání ústavní stížnosti ještě neskončilo. Ústavní soud konstatuje, že odpověď na otázku, zda napadené usnesení vedlo k ústavně nepřípustnému zásahu do práv stěžovatele, lze v daném případě odpovědět až po pravomocném skončení řízení, v jehož průběhu bylo usnesení vydáno. Teprve poté, v rámci přezkumu celého řízení, by bylo možno posoudit celé řízení a jeho jednotlivé části z hlediska dodržování pravidel spravedlivého procesu. Jinými slovy, za dané procesní situace a v rámci vymezeném argumentací ústavní stížnosti nelze dojít k závěru, že nastal stav, kdy se ochrany práva nelze domáhat jiným zákonným způsobem.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zabýval se i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil. S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než postupovat podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh stěžovatele odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2008
Vlasta Formánková soudkyně zpravodajka