Usnesení ze dne 3. 6. 2010
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelů J. J. a M. J., zastoupených JUDr. Vlastislavem Peřinou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 18 Co 26/2010-98 ze dne 28. ledna 2010 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Chrudimi v řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy usnesením č. j. 3 C 182/2008-85 ze dne 26. listopadu 2009 zastavil řízení (výrok I.), uložil žalobci H.F.C. a.s. (dále jen "žalobce") nahradit stěžovatelům společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 16.898,- Kč (výrok II.) a rozhodl o vrácení částky 3.000,- Kč na zaplaceném soudním poplatku žalobci (výrok III.). K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") usnesením č. j. 18 Co 26/2010-98 ze dne 28. ledna 2010 usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobce je povinen nahradit stěžovatelům společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 13.920,- Kč (výrok I.) a uložil stěžovatelům nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 800,- Kč.
Stěžovatelé se v záhlaví citovaným rozhodnutím nesouhlasí. Uvádí, že v žalobě o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy jsou uvedeny nemovitosti, u kterých žalobce požadoval jejich převod do svého vlastnictví, a současně je v žalobě (s odkazem na smlouvu o smlouvě budoucí) uvedena kupní cena. Proto jde podle jejich názoru o právo penězi ocenitelné a o náhradě nákladů řízení tak mělo být rozhodnuto nikoli podle ust. § 7 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ale podle jejího ust. § 3 odst. 1.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností těchto soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek libovůle, nebo jejichž důsledkem by byl extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné.
Ústavní soud žádné z možných pochybení majících ústavněprávní význam v projednávané věci neshledal a napadený výrok považuje za ústavně konformní a za projev nezávislého soudního rozhodování. Odvolací soud své rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil, přičemž Ústavní soud v jeho postupu nespatřuje prvky libovůle, extrémní rozpor s principy spravedlnosti, ani žádnou jinou okolnost mající za následek porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces nebo jiného jejich ústavně zaručeného práva či svobody. Argumentace stěžovatelů obsažená v ústavní stížnosti je navíc pouhým opakováním argumentace vznesené v odvolání, se kterou se však odvolací soud v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí řádně vypořádal.
Podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Michaela Židlická v.r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Usnesení ze dne 15. 4. 2010
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Vlasty Formánkové o vyloučení soudce v řízení o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 960/10, takto:
Výrok
Soudce Miloslav Výborný je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 960/10.
Odůvodnění
V podání ze dne 7. 4. 2010 Miloslav Výborný, soudce zpravodaj v dané věci, ve smyslu § 37 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), uvedl, že jeho soudcovské působení zde nepokládá - již z vnějšího pohledu - za případné, a navrhl, aby byl z rozhodování a projednávání věci vyloučen. Návrh odůvodnil sdělením o povaze svého osobního vztahu k zástupci stěžovatelů JUDr. V. P., jehož v minulé advokátní činnosti zaměstnával jako advokátního koncipienta, poté s ním vykonával advokacii společně, a tyto okolnosti mezi nimi nastolily nejen pracovní a kolegiální, nýbrž i přátelské vztahy.
Podle § 36 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci mimo jiné tehdy, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
Tyto podmínky jsou v daném případě splněny.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu subjektivní hledisko účastníků řízení i samotných soudců je sice relevantním podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, výsledný úsudek se však musí odbývat výlučně na základě hledisek objektivních, resp. věcného rozboru skutečností, které k pochybnostem o nepodjatosti soudce vedly, včetně hodnocení, jak se jeví navenek.
V dané věci, z popsané relace M. V. k zástupci stěžovatelů, je patrné, že zde existuje osobou zástupce stěžovatelů zprostředkovaný poměr soudce k věci takové povahy, že je způsobilý objektivně vést k legitimním (vnějším) pochybnostem, že nemá k věci určitý, a to nikoliv nezaujatý, vztah.
Jinak řečeno, existuje zde zákonem předpokládaný kvalifikovaný "poměr" soudce ve smyslu citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu, který má potenciál založit důvod, aby byl z projednávání a rozhodnutí věci vyloučen.
Proto Ústavní soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu