Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2022 č. j. 43 T 1/2022-3752 a postupu Krajského soudu v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně, spočívajícím v nepropuštění stěžovatele z vazby, nařízení hlavního líčení ve věci sp. zn. 43 T 1/2022 vyrozuměním ze dne 10. února 2022 a vedení trestního řízení o obžalobě Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 24. ledna 2022 č. j. 1 KZV 3/2021-622, a s ní spojeném návrhu na zrušení ustanovení § 72a odst. 2 věty druhé a § 72a odst. 4 věty první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a dále vyslovení neústavnosti v záhlaví uvedeného postupu krajského soudu a Krajského státního zastupitelství v Brně s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil druhou větu § 72a odst. 2 a první větu § 72a odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
2. Dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění procesních požadavků řízení kladených na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se procesně projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
4. Stěžovatel ústavní stížností napadá jednak rozhodnutí krajského soudu, ponechávající stěžovatele ve vazbě, a dále postup orgánů činných v trestním řízení, kterým došlo nejprve k nezákonnému rozšíření trestního stíhání, následně podání vadné obžaloby a následně nařízení hlavního líčení o této vadné obžalobě. Ani v jednom případě nelze přisvědčit stěžovateli, že ochranu jeho práv může v jeho věci poskytnout pouze Ústavní soud, neboť již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
5. Jde-li o napadené rozhodnutí krajského soudu, stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, že proti němu nepodal stížnost. Podle vlastních slov tak učinil, "aby po dohodě všech nebrzdil včasné nařízení a konání hlavního líčení a tedy neprodlužoval svou vazbu". Dále podle něj nejde o efektivní prostředek nápravy. Taková tvrzení nemohou být důvodem pro porušení zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pro přípustnost ústavní stížnosti je nutné vyčerpat opravné prostředky podle trestního řádu, v dané věci stížnost podle jeho § 74 odst. 1. Překročení nejvyšší přípustné lhůty držení obviněného ve vazbě, což je těžištěm stěžovatelovy argumentace, je nepochybně důvodem pro zásah stížnostního soudu, má-li dostát své povinnosti ochrany základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy), spočívající rovněž v ústavně souladném výkladu zákona. Nadto lze poukázat na určitou nelogičnost stěžovatelových námitek, podle nichž stížnost nepodal pro neprodlužování vazby, která je však právě napadeným rozhodnutím prodloužena, a pro nebrždění konání hlavního líčení, proti jehož nařízení však brojí druhou částí ústavní stížnosti.
6. Jde-li o napadený postup orgánů činných v trestním řízení, má stěžovatel rovněž k dispozici další opravné prostředky podle trestního řádu. Především může existenci uvedených vad namítat v řízení před soudem, případně při podání dalších opravných prostředků (např. odvolání). Soudy nejsou "svázány" judikaturou, zvláště takovou (jak namítá stěžovatel), která na danou situaci dobře nedopadá. Není role Ústavního soudu, aby zasahoval do posouzení obsahu obžaloby (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání) dříve než nalézací soud. To by zjevně odporovalo principu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti.
7. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
8. Návrh na zrušení ustanovení § 72a odst. 2 věty druhé a § 72a odst. 4 věty první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je podle § 74 zákona o Ústavním soudu návrhem akcesorickým, a tudíž sdílí osud (meritorně "neprojednatelné") ústavní stížnosti, a bylo tedy namístě jej odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Josef Fiala předseda senátu